Ukázka: 1. obraz hry

(překlad: Viktorie Knotková)

 

1. Hra s klecí

Nemůžu se Vám podívat do očí, promiňte prosím.
Posaďte se.
Prosím.
Posaďte se.
Nemůžu se Vám podívat do očí, ani si k Vám nemůžu sednout, ale posaďte se přece.
Země se Vám možná ze začátku bude zdát tvrdá, ale i tak se tu dá sedět.
Budete překvapení, jak dobře se sedí na tvrdé zemi.
Já osobně už tři měsíce stojím.
Upřednostňuji stání nebo chození dokola.
Klec měří 3,5 krát 2,75 metru, chodím v kruhu nebo od rohu k rohu nebo stojím.
Dívám se při tom na zem nebo na dřevěné stěny nebo dělám gymnastické cviky.
Musím dát pozor, abych se nepraštil hlavou o postel.
Děkuji, že jste přišli.
Nenechte se mnou prosím znervóznit.
Nejsem už zvyklý na lidi.
Nejsem už zvyklý na lidskou společnost, v uplynulých měsících jsem viděl jenom pět lidí, pokaždé na dvacet minut, poslední týdny jsem strávil v naprosté izolaci, člověk si rychle odvykne; je hezké, že tu jste.
Děkuji.
Děkuji mnohokrát, že jste přišli.
Můžete se mě dotknout nebo se mě na něco zeptat, jsem živý výstavní exponát.
Vždycky jde jenom o to, jak člověk naloží se svým životem.

Chcete se mě na něco zeptat?
Sedí se Vám dobře?
Na zemi před Vámi je značka.
Tu značku prosím nepřekračujte.
Zůstaňte prosím stát nebo sedět tam, kde teď jste.
Je důležité, aby byl mezi námi zachován odstup.
Děkuji mnohokrát.

Každý den přichází jeden můj známý, aby mě vyfotil.
To jsem já na posteli.
To jsem já před dřevěnou stěnou, nalevo od vchodu do klece.
To jsem já před umyvadlem, umývám si obličej.
Tyto okamžiky jsou denně zachycovány.
Co děláte Vy se svým životem?
Čím se nejčastěji zabýváte?
Pracujete?
Spíte?
Máte partnera?
Děti?
Domácí zvířata?
Užíváte si svůj život?
To jsem já, jak dělám stojku vpravo před dřevěnou stěnou.
To jsem já v tureckém sedu pod umyvadlem.
To je dřevo.
To je beton.
Jsem roztržitý, promiňte prosím.
Skáču v myšlenkách od jedné věci k druhé.
Dají se těžko zachytit.
Čím víc se namáhám, tím míň se mi to daří.

Oznámení:
Plánuji jednoletou performance.
Ve svém studiu se v cele o rozměrech 3,5m krát 2,75 krát 2,4m uvrhnu do samovazby.
Dokud neuplyne rok, nebudu mluvit, číst, psát, poslouchat rádio nebo se dívat na televizi.
Každý den budu přijímat potravu.

To jsem já vedle dveří.
To jsem já uprostřed cely, stojím na značce.
Fotí se každý den ze stejného místa.
To je kartáček na zuby.
To jsou kleštičky na nehty.
To je žárovka.
To je houba.
Tyto předměty mě neustále obklopují.
Už celé týdny mě strašně bolí hlava.
Bolest se šíří ze spodiny lebeční přímo ke spánkům.
Děkuji mnohokrát, že jste přišli.
Chcete se mě na něco zeptat?
Jen do toho, nebojte se.
Ptejte se.
Nenechte se zneklidnit tím, jak vypadám.
Můj vzhled je součástí mé práce.
I to jak se chovám, je součástí mé práce.
Měsíce jsem se nikomu nepodíval do očí.
S nikým nemluvím, nekonzumuji žádná média.
A ta uniforma slouží mému zdejšímu pobytu, má svůj účel.
Ptejte se.
Co chcete vědět?
Určitě máte spoustu otázek.
Viděli jste plakáty, které vyvěsil můj známý v Tribece.
Nebo jste se o mé práci doslechli od přátel.
Byli jste zvědaví a přišli jste do mého studia.
Možná Vás zajímá plýtvání.
Nebo Vás zajímá izolace.
Máte voyerské sklony.
Podívejte:
Jím mýdlo.
Mlátím hlavou o podlahu.
Vrážím si kartáček do levého oka.
Rozdírám si jazyk ostřím kleštiček na nehty.
Podívejte se pořádně.

Nepřekračujte prosím tu značku, zůstaňte prosím, kde jste.
Nemohu se Vám podívat do očí, odpusťte, prosím.
Jste novým konkrétním předmětem v tomto prostoru.
V této chvíli mě obklopuje dvacet předmětů.
To je postel.
To je matrace.
To je deka.
To je kanystr.
To je umyvadlo.
To je zrcadlo.
To je mýdlo.
Jste novým konkrétním předmětem v tomto prostoru.
Jsem si jistý, že mi to pomůže od bolesti hlavy.
Musím si jenom zvyknout na Vaši přítomnost.
Hned jak si zvyknu na Vaši přítomnost, odvedete jako nový konkrétní předmět v této místnosti moji pozornost od bolesti hlavy.
Ne že by moje bolest hlavy měla nějaký význam.
Samozřejmě, že nemá význam.
Přesně o to jde.
O bezvýznamnost života.
Věříte na významnost Vašeho osobního života?
Jestli ano, z čeho usuzujete, že je Váš život významný?
Můj pohled na věc je spíš pesimistický.
Člověk je velmi omezen svým tělem.
Ale já se snažím svůj život organizovat.    
Nechal jsem sepsat a notářsky ověřit pravidla, podle kterých trávím tento rok svého života.
Notář dbá nad dodržováním pravidel, která jsem si pro tento rok určil.
Přesně zformulovaných pravidel, podle kterých trávím svůj život.
Dlouho jsem o těch pravidlech přemýšlel.
Můj život je nejdůležitější zdroj mé práce.
Jednou denně přichází můj známý, aby mi přinesl jídlo a vyfotil mě.
Každý den vyryju nehtem levého palce vrub do stěny klece.
To trvá asi deset minut.
Každý den mám na fotkách delší vlasy.
Před třemi měsíci jsem měl ještě holou hlavu.
Člověk si jinak nevšimne, jak rychle rostou vlasy.
Už jste o tom někdy přemýšleli?
Určitě chodíte pravidelně ke kadeřníkovi.
To je hned vidět, že máte účes.
Doufám, že Vám nevadí, že si toho všímám.
Dokonce i odsud je to dobře vidět.
Vlasy jsou vynikajícím ukazatelem uplynulého života.

Sedíte pohodlně?
Prosím.
Prosím, zůstaňte ještě.
Jsem rád, že tu jste.
Nebudu s Vámi mluvit.
Celé měsíce jsem s nikým nemluvil, nesmíte to brát osobně.
A to, že jste si dali práci mě tu navštívit, mě dojímá.
Člověk samozřejmě vždycky nějak musí strávit svůj čas.
Ale i tak: Vaše pozornost mě dojímá.
To je umyvadlo.
To je sádrokartonová stěna.
To je zrcadlo.
Prosím, zůstaňte ještě sedět.
Nechoďte.
Nemůžu se na Vás podívat, ale potřebuji Vás jako očité svědky, zůstaňte prosím.
Ještě to chvíli vydržte.
To je čajový pytlík.
To je sklenička.
To je moje práce.
Je mi 28 let.
Jeden rok v cele stojí deset tisíc dolarů.
Můj život plyne, aniž bych něco vyráběl.
To je postel.
To je polštář.
Plýtvání, mohlo by se myslet.
Kde je nějaký produkt?
To jsem já s polštářem na obličeji.
Vlastnoručně se dusím.
Nemluvím s Vámi, ale rvu si polštář do pusy.
Musím dávit.
Neodvracejte se, prosím.
Dívejte se na mě, prosím, pořádně.
Jen se pořádně podívejte, jsem bez dechu, dávím se.
Umění se objevuje v každé kultuře.
Je jím každá vyvíjená činnost.
Je to výsledek cílené lidské činnosti.
Práce.

Rvu si do pusy polštář.
Mlátím hlavou o zeď.
Mlátím hlavou o umyvadlo.
Rozbíjím skleničku o umyvadlo.
Jím skleněné střepy.
Ty střepy mi rozřezávají ústní dutinu a hrdlo.
Rok ve vlastnoručně vytvořené kleci.
Produktivita.
Nepřekračujte prosím tu značku.
Možná si myslíte, že trpím.
Netrpím, moje práce mě těší.
Kdybych z ní neměl potěšení, dělal bych něco jiného.
Při jedné ze svých posledních prací jsem vyskočil z třetího patra jednoho domu.
Zlomil jsem si obě zápěstí.
A když se podíváte pozorně, všimnete si, že ještě i dnes mi při některých pohybech nefungují ruce tak, jak by měly.
Podívejte se prosím pořádně.
Doufám, že sedíte pohodlně.
Sedíte pohodlně?
Můžu pro Vás něco udělat?
Nemůžu s Vámi mluvit ani se na Vás podívat, ale jestli pro Vás něco můžu udělat, tak mi to prosím hned řekněte.

Je tady ticho, že?

To je podlaha cely.
To jsou dveře cely.
To jsou mříže.
To je peřiňák.
To jsou vruby, které jsem vyryl nehtem do stěny.
To je značka.
Ticho.
Hlavně když si člověk uvědomí, jaký je tam venku na ulici hluk.
Na to si dobře vzpomínám.
Neskutečný provoz.
Nejhlučnější město na světě.
A tady ticho.
Doufám, že je Vám to ticho příjemné.
Nepřekračujte prosím tu značku.
Zachovávejte prosím předepsaný pracovní odstup.
Vaše fyzická přítomnost je mi nepříjemná.
Neberte to prosím osobně.
Berte to prosím jako fakt.
Nemám, co bych vyjádřil nebo popsal.
Nemám co říct.
Nevím taky, proč by to, co bych případně řekl já, mělo být zajímavější než cokoli jiného.
Dokonce, ani kdybyste se ke mně dostali blíž, nic by to nezměnilo.
Rozhodně s Vámi nebudu mluvit.

Jednou denně přichází můj známý, aby mi přinesl jídlo a vyfotil mě.
O tom jsem se už zmínil, já vím.
Každý den jím totéž.
Hovězí s rýží a brokolicí.
Je mi to samozřejmě úplně lhostejné.
Jednou jsem mu tu misku s hovězím, rýží a brokolicí hodil na hlavu.
Mrzelo mě to, ale nemohl jsem se udržet.
Neustálé tělesné potřeby a podněty.
Člověk celé měsíce pracuje na tom, aby se osvobodil od tělesných potřeb a podnětů, a nakonec svému jedinému známému hodí na hlavu misku s jídlem.
Lidské tělo je zklamáním.
Můj známý sem chodí každý den.
Každý den mi vaří stejné jídlo.
Ne z lhostejnosti, ale protože taková byla naše dohoda.
Každý den stejné jídlo.
Největší možná jednotvárnost.
Můj známý taky fotí a odnáší odpadky.
Jestli se mu něco stane nebo ztratí zájem, je moje práce zničená.
O izolaci člověka nemůže být bez cizích lidí řeč.
Proto jsem tak rád za Vaši návštěvu.
Děkuji mnohokrát, že jste přišli.
Splétám si z deky provaz a vážu si smyčku.
Hlavu strkám mezi peřiňák a matraci a otáčím trupem.
Jím péřový polštář a všechno, co vyškrábu nehtem ze sádrokartonové stěny.
To jsem já na značce.
Moje hlava ve stejném úhlu jako na každé fotografii pořízené ze značky na zemi.
O izolaci člověka nemůže být bez cizích lidí řeč.
Zase mi povyrostly vlasy.

Prosím zůstaňte ještě.
Jestli teď odejdete, bude mi chybět očitý svědek. 

 

 

(c) Rowohlt Theaterverlag
Hamburger Str. 17
D–21465 Reinbek bei Hamburg

> více