Ukázka: 1. a 2. obraz hry

(Překlad: Petr Štědroň)

 

1. Obrázek mládí


První žena:   

Jako děti jsme hráli na slepou bábu.

Možná to znáte. Jednomu dítěti

se zavážou oči, ostatní tím slepcem

tak dlouho točí dokola, až už neví,

kde je, běhají kolem něho, křičí a

šeptají. Potom se schovají a slepý

je musí hledat. Jakmile slepec chytne

nějaké dítě, je volný. Děti se ale

umí moc dobře schovat, se zavřenýma

očima je nemůžete najít. Slepec

chodí po louce, volá jména

svých kamarádů, cítí každý kámen,

padne na břicho, sám se musí postavit.

Čeká na nějaký hluk, nic neslyší.

Schované děti sedí v křoví, tiše se smějí

slepé bábě, potom odejdou domů.

Slepá bába zůstane sama, hledá

své kamarády, padá na břicho, až do

večera. Pamatujete si na tu hru?
 


Druhá žena:                           

                                                        Ne.
 


První žena:   

Pamatujete si na tu hru,

taky jste padala? Třeba ne. Třeba

jste hráli na lupiče a policajty.

Jedni jsou lupiči, druzí policajti.

Koho zastřelí, ten se zastaví. Lupiči

utíkají, policajti střílejí. Každý

podle své role, jak jen to jde.

Jenom když umějí lupiči rychle běhat

je ta hra zajímavá. Nakonec ale

vždycky vyhrávají policajti. Zatknou

lupiče, zmlátí je nebo zabijí.

Tak se to hraje. Až jsou všichni lupiči

pryč, je konec.



Druhá žena:               

                           Proč ti lupiči nestřílejí?


První žena:    

To by byla jiná hra, bylo by to

proti všem pravidlům, to by nešlo.

Ta hra má pevné role, lupiči

se střílejí, ne obráceně.

Co znáte za hry, tam odkud jste,

hráli jste si se stavebnicí,

stavěli jste věže z písku nebo

zámky, skákali jste přes švihadlo, hráli

jste schovku nebo hoňku,

nedokážu si vás jako dítě představit.



Druhá žena:   

Máte pěkné vlasy. Vyprávějte

dál. Uklidňuje to nervy. Dětství.

 

První žena:    

Měla jsem panenku. Jinak

jsem byla sama. Tu panenku

jsem schovávala pod postel, nikdo

ji neměl vidět, byla jenom moje.

Aby mi neutekla, to mně dělalo

starosti, často jsem nemohla spát

ze strachu, že je pryč. Večer jsem jí

čítávala, všechno jsem jí vykládala,

tu panenku jsem oblékala

a vysvlékala, odívala ji v barvách

mého oblečení, krmila jí, líbala,

bila, kopala, umývala.

Česala jsem ji, jako teď  češete

vy mě. Taky jste měla panenku?



Druhá žena:   

Ne. My nemáme nic společného, vy

a já. Jak tehdy, tak ani dnes.


První žena:   

Taky jste musela být dítětem, předtím.

Jednou jste musela být taková holka,

jako já tenkrát, to je jednou jisté.
       


Druhá žena:    

Nevzpomínám si.


První žena:                   

                          Nevzpomínáte si, nebo

už o tom nechcete vědět. Co se mě ptáte

na dětství. Každý má nějaké dětství,

každý hraje hry. Všichni hrají ty samé hry,

všude na světě, i teroristi, to je

jisté.



Druhá žena           

                         Co je na hře jistého?


První žena:    

Všechno je na hře jisté, má

pravidla, to musíte vědět, i vy.



Druhá žena:    

Nevzpomínám si na žádnou hru, na žádnou.

To je vaše smůla, jak tady tak sedíte,

nebo vaše štěstí. To ještě nevím.

 

První žena:    

Vy přece. Taky jste to hrála.

Měla jste dětství jako já, jako všichni.

 

První žena:    

Vy mi lžete. Lžete. Vy jste

to taky hrála. Znáte pravidla.

Pravidla znají všichni. Vy přece lžete.

Lžete. Lžete. Lžete.





 2. Zatčení

Muž, sám v hotelovém pokoji.



Muž:    

Rychleji, ještě rychleji, musím běžet dál.

Šachtou metra, do tunelu, jenom dál.

MY VÁS DOSTANEME, DOSTANEM VÁS,   

DOSTALI JSME VÁS. MY JSME SILNĚJŠÍ.

MÁME LEPŠÍ ZBRANĚ, LEPŠÍ AUTA,

NÁM NIC NEUTEČE, NIKDY, JSME STÁTNÍ

MOC, MY JSME SUVERÉNNÍ.

NEMÁ SMYSL SE PŘED NÁMI SCHOVÁVAT,

JSME VŠUDE, SLYŠÍME VÁS, VŠUDE.

KLIDNĚ SE SCHOVÁVEJTE, POKLÁDEJTE BOMBY,

NO TAK UTÍKEJTE, UTÍKEJTE, PŘED NÁMI

NEMŮŽETE UTÉCT, MY JSME TADY VŽDYCKY.

Blbost, utíkám jim odtam, běžím,

běžím, běžím, proč jsem tak rychlý,

proč je ta ulice tak úzká, potřebuji

víc místa na takovou rychlost, pod nohama

se mi ztrácí chodník. Jenom cesta tam byla

těžká, bez toho batohu jsem lehký,

můžu vystoupat nad lidi, dál nahoru,

kde mě nikdo nehledá. Všechno je tam

nahoře, teď i ten batoh, ta nálož, lidi,

moje hlava, moje nohy, už nic nevidím,

mé  nohy jsou moc rychlé na mé oči.

PŘED NÁMI NEMŮŽETE UTÉCT, MY JSME

I TADY, PŘED VÁMI, VEDLE VÁS, POD CHODNÍKEM,

CO SE TEĎ ZTRÁCÍ, RUCE ZA HLAVU, JE KONEC.

Utíkám dál, takový je příkaz, běžím pryč,

proč jsem tak rychlý, proč přede mnou stojí

nějaký muž a bije mě, rychlý hák

na bradu, proč se mi podlamují nohy,

proč padám hlavou na chodník,

knokautován, k.o., jako nějaký

ochromený boxer. Kde jsem měl hlavu,

tam je v chodníku díra, do ní se schovám,

zmizím v zemi. Funguji podle plánu,

provedl jsem příkaz, batoh s obsahem

je teď ve vzduchu, ty lidi taky, krásná

a vznešená je smrt za vlast, všechno

bude zítra v novinách, ten vzduch,

lidi, ten batoh, vedle toho fotka

z honičky. Já jsem svým dílem na zlepšení

světa přispěl, jsem hrozně unavený.

Kdo už nemůže dál, zůstane sám vzadu,

jsem v menšině, jsem vyvolený,

musím spát, dobře, že ležím.

Nade mnou se sklání policajt, na toho

zase zapomenu, vidím pěkný

hotelový pokoj, chci jít

do toho hezkého hotelového

pokoje. Otvírám dveře, lehnu si na postel, tady

je klid. Žádný strach, už žádný útěk, můžu

se smát, to nebolí, jenom už žádný strach,

nikam nespěchat. Nikdo mě nezatkne

v tomto pokoji, zůstanu v tom pokoji,

zůstanu na posteli. To k. o. je lepší

než utíkat, to k. o. je na boji

nejlepší, po boji. Na polštář padá

velkým oknem světlo, tam si musím položit

hlavu, nechat ji odpočinout, dokud

nepřestane bolet. Zavřu oči, musím

zavřít oči. Dokud nepřestane

bolet.


Policista:               

                     Tak vás máme.

> více