Karel Roden si užívá svůj život

 

 

Užíváte si svůj život? ptá se diváků svérázný umělec, zavřený dobrovolně v kleci. Přemítá o tom, co je čí práce a jestli nás může uspokojit, když si v rámci svých povinností prostě jen uvaříme čaj. V předposlední premiéře Pražského komorního divadla, které deset let tvořilo program divadla Komedie, se setkaly tři výrazné osobnosti, jež toto divadlo dlouhodobě pomáhaly profilovat: herec Karel Roden, režisérka a výtvarnice Kamila Polívková a dramatička Katharina Schmitt. Dílo se jmenuje Sam.

Roden stál de facto u zrodu PKD, když hrál v jedné z jeho prvních inscenací ještě dávno předtím, než vůbec soubor dostal do správy Komedii: Schwabova hra Lidumor aneb má játra beze smyslu se v režii Dušana Pařízka hrála od roku 1999, původně na scéně Divadla na zábradlí. Nadále patřil Roden k oporám divadla: kultovní inscenací se například stali Bernhardovi Staří mistři.

Němka Katharina Schmitt, absolventka DAMU, která podepisuje i své české práce důsledně nepřechýlenou podobou svého příjmení, je v Německu respektovanou dramatičkou, v českém prostředí se profiluje spíš jako režisérka. Pravidelně spolupracovala s Meetfactory, naposledy nastudovala hru Rolanda Schimmelpfenniga Zlatý drak v ústeckém Činoherním studiu. V Komedii režírovala jednu ze svých prvních profesionálních inscenací - v roce 2007 vynikajícím způsobem ztvárnila nejednoduchou hru Händla Klause Temně lákavý svět. V loňské roce byla jedním ze tří režisérů megainscenace Poslední chvíle lidstva, která patří k nejvýznamnějším počinům  Pražského komorního divadla v Komedii.

A Kamila Polívková je autorkou grafického designu Komedie, navrhla kostýmy nebo scénu k řadě inscenací divadla. Stala se také režisérkou: Po monodramatu Hrdinové jako my s Jiřím Štréblem a radikálně politické interpretaci klasické hry Ödöna von Horvátha, Víra, láska naděje je Sam její třetí režií.

K věci: Schmitt se inspirovala uměleckým experimentem tchajwanského perforerma Tehching Hsieha ze 70.let. Umělec jménem Sam se na rok zavře do klece a nechá se očumovat návštěvníky; jednou za den za ním přichází kolega, který ho pokaždé fotí ve stále stejných polohách a přináší mu každý den úplně stejné jídlo. Umělec tak zkoumá stereotyp a každodennost - vystavením se veřejnosti samozřejmě také voyeurství; předním tématem jeho práce je pak lidská samota osamělost, potažmo vztah umění a života co takový.

Katharina Schmitt ve svém repetitivním textu klade mnohé otázky; činí tak subtilně a s humorem, což ještě více rozvíjí Polívková ve své inscenaci. První část je možná zbytečně zdlouhavá, neboť po uvedení do situace se chvíli nic neděje a myšlenky se točí v kruhu; posléze se věci rozběhnou, když se Sam v podání Karla Rodena přesune do hlediště, kde recituje další část rozsáhlého textu a komentuje přitom promítání na scéně - dotáčky jsou jednoznačně inspirovány klasickým snímkem Perfektní člověk Jørgena Letha, jehož myšlenky a styl pak rozvíjejí Leth s Larsem von Trierem ve vynikajícím paradokumentu Pět překážek.

Postupně se Sam dostává do kontemplativní polohy a diváci, zpočátku spíše pobavení, odcházejí ve stavu smíření. Monodrama je těžký žánr jak pro účinkujícího (ten má na druhou stranu na sebe strženu pozornost po celou dobu, což je i výhoda), tak pro diváka,; režisérka Polívková výrazně pomohla komplikovaným výtvarným řešením i zmíněnými dotáčkami, inscenace tak není divadelně chudá, což se mnohdy podobným projektům stává; a kdyby nic - Karel Roden v hlavní roli je vždycky zárukou divadelního zážitku. Přechází od neurózy a nesmělosti k suverenitě, od rozjásanosti a humoru k rozčilení, po celou dobu ale udržuje jistý smutek. Sam je tak další počin, který potvrzuje, že na poslední sezoně v Komedii si Pražské komorní divadlo dává mimořádně záležet.

Vojtěch Varyš, Týden

PRAŽSKÉ KOMORNÍ DIVADLO PŘICHYSTALO DIVÁKŮM DÁREK NA ROZLOUČENOU
 
Dvě nedávné premiéry - Sam a Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli - předznamenaly období, ve kterém se soubor Pražského komorního divadla loučí s desetiletým působením v Divadle Komedie. Stane se tak koncem června. Na velká slova je zatím času dost, ovšem dvě poslední inscenace stojí více než za pozornost. V mnoha směrech se totiž zajímavě doplňují.

Samova izolace i voyeurismus
Hra Sam současné německé autorky Kathariny Schmitt (absolventky režie na pražské DAMU), v Komedii uváděné ve světové premiéře a v režii Kamily Polívkové, je monologem umělce, který se nechal dobrovolně izolovat. Autorka se volně inspirovala u performera Tehchinga Sama Hsieha, který se koncem sedmdesátých let na rok odloučil od světa - uzavřený ve velké dřevěné kleci nesměl mluvit, číst, poslouchat rádio ani sledovat televizi. Každý den jej jeho přítel fotil, čas od času byla místnost s klecí na několik hodin přístupná divákům.

Sam na jevišti Divadla Komedie mluvit smí, a také mluví. Hovoří k divákům o povaze svého experimentu i o tom, jak je vnímá - představuje si cestu návštěvníka do jeho ateliéru. Je to inscenace, která nahlíží téma izolace, voyeurismu, diváctví, a - díky tomu, že ústřední roli hraje Karel Roden - také absurdní honbu za celebritami. "Můžete si na mě šáhnout," natahuje Roden v jednu chvíli ruku k první řadě.

Katharina Schmitt ani inscenátoři nám neříkají, co si myslet: úsudek si může udělat každý sám. Nabízejí jen témata - nejen na scéně, ale i v drobné eseji dramaturga Hermanna Seelera otištěné v programu, která mimo jiné vidí souvislost (či lépe rozdílnost) mezi Hsiehovou performancí a nedávným "mučednictvím" výtvarníka Romana Týce.

Roden naštěstí není jen onou celebritou, nýbrž i charismatickým hercem, který je schopen jít až do krajnosti - to když v jednom momentě rozbíjí holou rukou sklenici a střepy strká do úst - a zároveň si uchovat zvláštní nadhled. Inscenace tak nepostrádá vtip, byť dojem z ní rozhodně humorný nebude.

Hra však nabízí především úvahu nad smyslem moderního umění, intelektuálně jaksi výlučného, nesnadného, abstrahovaného. Není jistě náhodou, že se nad něčím takovým zamýšlí zrovna Pražské komorní divadlo na konci své éry.

Loučení na náměstí
Po meditativním zastavení se Samem soubor nabízí stylové rozloučení: svéráznou adaptaci Handkeho hry beze slov zvané Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Hra nepatří k nejznámějším Handkeho kusům a u nás se dosud nehrála - autor v ní popisuje mimoslovní děje na jednom náměstí. A v Komedii je to především dárek jejím divákům. Režisér - a ředitel divadla - Dušan D. Pařízek uvádí na toto náměstí v mohutné koláži postavy ze slavných inscenací PKD. Postupně se na jevišti objeví nejen všichni herci, ale také inspicientky, garderobiérky a místní oblíbená inspektorka hlediště.

Je to důmyslný sled nejrůznějších etud, výjevů a scének, které jsou nezřídka velice vtipné: nabízí tedy vzácnou možnost se v Komedii opravdově zasmát. A zároveň - jak se původně čistá scéna plní nejrůznějšími pozůstatky minulých scén - se pod tím vším postupně ukazuje smutek z večírku, který pomalu končí. Inspektorka hlediště několikrát prochází jevištěm se zabaleným kufrem na kolečkách a brouká si melodii Auld Lang Syne, slavné skotské písně pro příležitosti loučení. Těžko si představit půvabnější konec. Věru se vyplatí "být při tom" - a neotálet. Příležitostí už do konce června mnoho nezbývá.

Michal Zahálka, Hospodářské noviny, 21. května 2012

KAREL RODEN NESE ČAJ
 
Nejlepším momentem předposlední premiéry v dějinách stávajícího Divadla Komedie je chvíle, kdy si Karel Roden na scéně vaří čaj. Nalije vodu do hrnce, zapálí hořák propanbutanového vařiče, a pak čeká, až začnou ode dna stoupat bublinky. Chvíli to trvá, asi tak pět minut. Mezitím se nesměle usmívá do publika, krčí rameny, těkavě nadzvedává obočí. Divák si těch pět tichých minut rušených pouze syčením plynu musí prožít s ním.

Pozoruhodné je, že tahle zdánlivě prázdná chvíle je během přestavení SAM místem, kdy divák rozhodně nebude cítit tvrdost sedačky, vydýchanost sálu a nebude myšlenkami odbíhat kamsi ke svým osobním strastím a radostem, jak tomu obvykle při nudných pasážích v divadle bývá. Naopak se napjatě soustředí, a když pak voda konečně začne bublat a Roden ji může přelít do šálku s čajovým sáčkem, má až katarzní pocity.

Inscenace textu Kathariny Schmitt režírovaná Kamilou Polívkovou si v Komedii odbyla premiéru minulý pátek. Jak již bylo řečeno, v éře aktuálního souboru scény je to předposlední kousek, ten poslední se na jeviště dostane příští čtvrtek. SAM je hrou pro jednoho herce (respektive se v ní na pět minut objeví v němém výstupu i fotograf v podání Jana Dvořáka) a Karel Roden si prostor vymezený jen pro něj samotného až zamilovaně užívá. Na minimalistické scéně (skvělá scénografie je také dílem Kamily Polívkové) rozehrává dialog s publikem, aby pak začalo být všem jasné, že vlastně vede řeč jen sám se sebou, že jeho neustálé obracení se k divákům je tu jen kvůli tomu, aby si uvědomili, v jak tísnivé izolaci se postava před nimi ocitla.

Hra je inspirována reálným příběhem, který právě fenomén izolace nahlédl z hodně mezní perspektivy. Tchajwanský performer Tehching Sam Hsieh se nechal v roce 1978 zavřít na rok do klece tři a půl na dva a půl metru, vevnitř měl jen umyvadlo, matraci a pár nezbytných drobností. Co je ale ještě podstatnější: dal si závazek (a splnil ho), že nebude rok číst, psát, dívat se na televizi, cokoli poslouchat, jediným kontaktem s vnějším světem se pro něj stal přítel, který mu každý den odnesl tělesný a jiný odpad, přinesl mu jedno a to samé jídlo a vyfotil ho. Později z toho vznikla instalace tří stovek snímků, na nichž je vidět, jak Samovi postupně rostou nestříhané vlasy (viz video z výstavy v newyorském MoMA). A aby toho bylo málo, Sam s přítelem nesměl mluvit. Koneckonců vůbec nesměl mluvit.

Hra v Komedii tuto atmosféru dobrovolného odcizení od okolí přináší v metafoře naznačující, že i když se nezavřeme do klece, vlastně jsme stejně izolováni. Od vnějšího i vnitřního světa. Nerozumíme totiž ani sami sobě, natož ostatním. Je to výborná inscenace a autor těchto řádků ji jenom doporučuje. Jen by se v ní nemuselo zas tolik mluvit. Taková chvíle tichého vaření čaje o nás totiž dokáže říct víc než dlouhý monolog.

Jan Vitvar, Respekt

JAK SE STÁT VÝSTAVNÍM EXPONÁTEM
 
„Proč je pro lidi zajímavější, jaký kartáček používá Karel Roden, než to, co se děje v jejich vlastních životech?“, táže se dramaturg nejnovější inscenace Divadla Komedie v tištěném programu ke hře Kathariny Schmitt: Sam. A v kritickém tónu pokračuje: „Ale proč by to, co řekne nebo udělá Karel Roden, mělo být zajímavější než cokoli jiného? Protože kdyby to říkal Jan Novák, nikoho by to nezajímalo…“ A tak i v Komedii vyšli tomuto hvězdnému očekávání vstříc, a já, jejich divák, se z toho paradoxně raduji. Protože to, co v Komedii říká Karel Roden (nejen slovy, ale i nejistými pohledy, pohyby, mimikou, gestikou, celým svým nasazením) opravdu stojí zato. A nejen to: i samo téma Roden (= popularita, medialita) je vzato do hry, a obohacuje text o další (sebe)kritickou dimenzi.

Není samoty bez veřejnosti
Legendární tchajwanský performer Tehching Sam Hsieh vstoupil v roce 1978 do dějin konceptuálního umění tím, že se na rok zavřel v kleci 3,5 krát 2,75 krát 2,4 metry, vybavené pouze umyvadlem, vědrem či lůžkem. Rok nesměl mluvit, číst, psát, sledovat média, pouze přítel mu nosil denně jídlo (jedno a totéž), odnášel odpadky a fotografoval (jednou až dvakrát do měsíce mohla jeho performanci shlédnout veřejnost). Katharina Schmitt zbavila performera mlčenlivosti, nechala tento „živý výstavní exponát“ promlouvat k divákům, kteří se tak stali jedním z důležitých témat i součástí hry. Divadlo Komedie tu pokračuje v průzkumu diváctví jako postoje ke světu, tedy v tématu, jež přinesly už skvěle aktualizované Handkeho texty Spíláním publiku a Podzemní blues. Inscenace Kamily Polívkové obohacuje téma o nemožnost a faktickou iluzornost samoty, jež se neobejde bez zveřejnění (ba právě zveřejnění je jejím smyslem).„O izolaci člověka nemůže být bez cizích lidí řeč“, říká protagonista, „proto jsem tak rád za vaši návštěvu!“. Těší ho zprvu lidské tváře, ale v průběhu hry, v duchu ambivalentní poetiky spílání, mění tón: „Člověk se může ptát, co tu ještě dělám, já sám se na to neptám, zdá se mi to logické, ale co tu ještě děláte vy? Nemáte pod rukavicí schovaného boxera? Kuchyňský nůž v pravé botě?...Vaše oči mi připomínají dravce…Vypadáte jako vlci, neberte si to prosím osobně.“ Výmluvný je výstup fotografa: zprvu cvaká z hlediště, postupně ho však hlad po obrazu vyžene na scénu, kde jako každý funkcionář mediálního aparátu si svůj objekt také aranžuje a inscenuje, takže se k nám dostane „autentická“ skutečnost v už předem naprogramované, „zrecenzované“ podobě.

Bytí jako nulová produktivita
Ne že by se v monologu nedalo škrtat. Vedle divadelně jiskřivých míst (Rodenovy střihové komentáře fotografií návštěvníků a jejich různých úkonů, jeho vyhrávání situačního trapna až na dno, projekt bytí jako plýtvání a nulová produktivita) se tu občas vyskytne i řídká slovní poleva (např. poněkud zdlouhavá digrese cesty návštěvníka do studia a následné „smyslové vjemy podzimního odpoledne“ až po patetický výkřik o „podstatě“), jež bohužel k tématu nepřináší nic nového ani dramatického. Naštěstí byly o premiéře tyto retardující momenty, dané přílišnou pietou k textu, spíše výjimkou: v přesně vedené režii i jednoduché, nepopisné scénografii rozehrál Karel Roden velké existenciální téma zkoumání hranic lidské identity, téma rozpaků z nepravého bytí, studu za sebe i za svět, v němž být „jen tak“, neprakticky, sám sebou je čím dál tím nesplnitelnější úkol.
 

Vladimír Just, Lidové noviny

RODEN SKONČIL POTŘÍSNĚN KRVÍ
 
V pražském Divadle Komedie proběhla předposlední premiéra závěrečné sezóny stávajícího souboru. A že to byla jízda!

Dokážete si představit, že jeden rok svého života strávíte v malé kleci o rozměrech 3,5 x 3,5 metru, přičemž se budete muset vzdát jakéhokoli kontaktu s lidmi, obejít se bez mluvení, televize, rádia, internetu, knih, přírody, cigaret, rozkoše apod., budete zkrátka odříznuti od veškerého okolního světa a běžného životního stylu plného všemožných radovánek? Tvrdíte, že ne? Karel Rodenalias SAM si takovou samovazbu vybral, a to dobrovolně! Celkem 365 dní, ve kterých se píše jeden a ten samý scénář. Stereotyp, který obnáší pořád stejné jídlo, stejné oblečení, stejnou činnost a stejné pozice, v nichž denně ve stejnou dobu jeho přítel pořizuje fotografie věrně dokumentující SAMovo stárnutí a výraz tváře odrážející jeho aktuální rozpoložení. Vězení, kterým je jeden jediný den točící se dokola a dokola a…

Ptáte se PROČ? Co vede člověka k dobrovolnému sebetrýznění? Ptáte se správně! Protože všechno má svůj důvod.

Monodramatická inscenace, která se v Komedii zrodila díky režisérce Kamile Polívkové a herci velkého formátu Karlu Rodenovi, začíná opravdu poněkud nevinně. SAM ve svém studiu, v němž probíhá experiment, vítá příchozí návštěvníky, jež se na něj přišli podívat. Netrvá to však dlouho a na SAMovi lze pozorovat negativní důsledky jeho absolutní izolace. SAM není schopen podívat se ostatním do očí, nedokáže arbitrárně pojmenovávat věci kolem sebe a ztrácí základní lidské komunikační schopnosti – přestává být člověkem.

Postupně se však situace stává mnohem vyhrocenější a z úvodní příjemné a veselé atmosféry běhá SAMovým sebetrýzněním člověku mráz po zádech. SAM ve své oranžové kombinéze propadá až šílenství ze své nicotné existence. Drtí skleničky a kouše z ní střepy, jí polštář a mlátí hlavou o zeď – jak říká, to je jeho práce, to co dělá! Že tím ztrácí svůj čas? Ano, SAMův život je podle všech plýtváním, protože je neproduktivní. SAM je najednou zbytečný člověk…

Melodrama SAM sice zpočátku může působit jako chabá snaha vyvolat u diváků soucit s hlavní postavou, nicméně není tomu tak. Celá inscenace má totiž daleko hlubší smysl. Autorka hryKatharina Schmitt se snaží prostřednictvím izolovaného SAMa z jeho pozice poukázat nabezvýznamnost života a lidské existence v případě, že člověk v současném konzumním světě přestane být produktivní. Na povrch tak vyplouvá krutá pravda, která má bohužel své pevné místo v dnešní společnosti, jež klade důraz na produkt a už ne na člověka. Pro SAMa má však izolace ve finále katastrofické důsledky, neboť ten po roce již není schopen vrátit se do života a vyjít mezi lidi na svět.

A jak si Karel Roden jako SAM poradil? Nutno říci, že VÝBORNĚ, protože se skrze svou postavu na jevišti značně vyřádil! V jeho podání diváci zhlédli vynikající autentické vystoupení, které doprovázela také Rodenem komentovaná videoprojekce. Představení se navíc dokázalo vyhnout jednostrannosti, protože SAM se v jednu chvíli stává samotným pozorujícím návštěvníkem.

Zbývá poslední otázka. Na co vás ještě nalákat? Věřte či ne, ale Karel Roden i zazpívá!
 

Adéla Křížová, studentpoint.cz

Roden a SAM. Do klece se vešli oba

 

SAM je pravděpodobně předposlední premiérou Pražského komorního divadla, pro které bude "zásluhou" pražského magistrátu tato divadelní sezóna poslední. A to i navzdory faktu, že se jedná o divadlo mnohokrát oceněné odbornou veřejností a v Čechách s naprosto jedinečnou koncepcí a inscenační kvalitou.

SAM je v současné době nejinscenovanějším textem absolventky činoherní režie a dramaturgie na pražské DAMU Kathariny Schmitt a její dramatická tvorba je na českých jevištích touto inscenací představena vůbec poprvé. SAM je prostřední jméno taiwanského konceptuálního umělce a performera Tehchinga Hsieha jehož první jednoletá performance z let 1979 a 1980 nazvaná Cage Piece se stala inspirací pro tuto hru.

V projektu Cage Piece se Hsieh nechal zavřít do dřevěné krychle o straně zhruba tří metrů, pouze s umyvadlem, světly, postelí, vědrem a několika málo předměty denní potřeby. Během roku nesměl klec opustit, mluvit, číst, psát, poslouchat rádio nebo sledovat televizi. Každý den přesně ve stejnou dobu ho navštívil přítel, který mu přinesl stále jedno a to stejné jídlo, vynesl odpadky a pořídil dokumentární fotografii. Hsieh tento projekt uskutečnil v době, kdy jako přistěhovalec žádal v USA o legalizaci svého pobytu, a prakticky v té době pro úřady neexistoval.

Podle redaktora New York Times Roberta Smitha si Tehching Sam Hsieh stanovil tvůrčí podmínky, které vyžadovaly absolutní soustředění, disciplínu a odevzdanost. Přestože se vyskytly tendence uvažovat nad jeho uměleckým projevem jako nad projevem politického vězně nebo náboženského fanatika, jedná se především o netradiční a extrémní zkoumání lidských potřeb a samotné podstaty lidské existence. Tím nejvýraznějším elementem v projektu Cage Piece je ale čas a nic kromě něj, jeho téměř hmatatelná nekonečnost a prázdnota a život, který je jen vatovou výplní onoho času. Hsieh nakonec prohlásil, že veškerý čas v kleci strávil snahou zůstat naživu a úvahami nad uměním.

Katharina Schmitt koncipovala svůj text jako monodrama postavy jménem SAM - tedy samotného umělce. Jeho projev je monologem, který v duchu vede s návštěvníky ateliéru v průběhu projektu (divákům bylo umožněno zhlédnout jeho performanci jednou až dvakrát za měsíc).

Sam prostřednictvím Karla Rodena promlouvá k divákům a klade jim jednoduchou otázku: „Užíváte si svůj život?", která ústy muže (byť dobrovolně) zavřeného v kleci, získává nevídaný rozměr. Ovšem zásadní rozdíl mezi Hsiehovou performancí a inscenací Pražského komorního divadla je v tom, že Hsieh otázky neklade. Možná je nechává na samotném divákovi, možná pro něj nejsou nijak podstatné. Inscenace se však už od textu, přes režijně-dramaturgickou koncepci až po herecký projev zabývá (zjednodušeně) smyslem života.

Jak v programu uvádí dramaturg Hermann Seeler: „Mě osobně zajímá v době, kdy se všechno přepočítává na peníze, uvažovat o smyslu a (ne)smyslu toho, co někdo nazývá plýtváním, někdo prací, někdo uměním: co je ještě tvorba a co kultura - tedy to, co - a za co (!) - bychom měli platit a o co bychom ještě navíc měli pečovat? Proč by to, co řekne nebo udělá Karel Roden, mělo být zajímavější než cokoliv jiného?" Vzhledem k situaci, ve které se Pražské komorní divadlo nachází, je pochopitelné, že inscenace odráží i tyto otázky a témata, ale v případě SAMa se tak jedná o poměrně významný odklon od toho, čím je hra inspirována.

Síla Hsiehovy performance je jednak právě v tom šokujícím roku, tedy v oněch velmi konkrétních 365 dnech, které tráví v izolaci a na druhé straně v jeho „řvoucí" tiché výpovědi - nic totiž nebudí zvědavost a otázky víc než ticho. Naproti tomu Sam v Divadle komedie nám podsouvá, že „jsme oběti vlastního voyerismu a málokdo z nás udělá něco skutečně podstatného, aniž by očekával zviditelnění sebe sama a svého konání" - ale současně nedodává, co je tedy to skutečně podstatné.

Jen v češtině funguje slovní hříčka, kdy jméno hlavní postavy vyjadřuje také hlavní myšlenku příběhu. Sam je na jevišti od prvního okamžiku skutečně sám. Dlouhé minuty před usednutím diváků do hlediště se Karel Roden pohybuje po své kleci, vymezené bílým fotografickým plátnem a dvanácti zářivkami v horní části. V pravé části má matraci s polštářem a peřinou, v popředí plynový vařič, vzadu vlevo lavor a kanystr s vodou a hygienické potřeby.

Minimalistickou, avšak velmi efektní výpravu má na svědomí samotná režisérka inscenace Kamila Polívková, která má ostatně scénografii vystudovanou na brněnské JAMU a jako režisérka debutovala právě až v Pražském komorním divadle.

Na černo-bílé scéně je Roden, oblečen do zářivě oranžové uniformy (takové, jaké nosí vězni v USA), žijícím exponátem a jako takový se i projevuje. Roden - Sam se v průběhu zhruba sedmdesátiminutové one-man-show proměňuje v Rodena - Sama - diváka, svléká uniformu a odchází do hlediště v obleku, komentovat co je divák zač. Roden - divák je přitom promítán na jeviště na plátno, jak dělá banální činnosti každodenního bytí.

Velmi zajímavým momentem je okamžik, kdy dochází na plátně ke zrodu Sama z diváka. Bezstarostný divák se pod tíhou práce, zábavy a zkonzumovaného jídla choulí na ulici do klubíčka, nechává se překračovat a ignorovat kolemjdoucími, a stává se tak tím objektem, na který měl původně v plánu jít se podívat. Roden na plátně usedá schoulený zády k publiku a Roden v hledišti jej pobízí, aby se otočil a snaží se ho dojmout zpěvem písně Džansugha Kachidzeho Měsíc nad řekou.

Proměna a prchavost identity je bezesporu nejzajímavějším tématem inscenace, které, díkybohu, nenabízí konkrétné otázky ani odpovědi.

Přiznám se, že v případě inscenace SAM nejsem schopna posoudit, kolik procent hereckého projevu Karla Rodena má na svědomí režisérka a kolik je hercova vlastní iniciativa. Jakési zjednodušené „půl na půl" je vlastně to, co v celé inscenaci vyniká nejvíc. Situace s opravdu silnou výpovědní hodnotou se bohužel častokrát střídají s nudnějšími nebo samoúčelně vtipnými scénami.

Karel Roden podává v roli Sama výborný výkon, na jaký jsme u něj zvyklí. Avšak je to zřejmě prokletí jednoho z nejlepších českých herců současnosti, že má divák v jeho případě přehnaná očekávání. Chce tedy sice sledovat napůl představení, ale také napůl Rodena, který ale v žádném případě není Nikdo. Postava Sama je tak napůl Hsiehem a napůl Rodenem a v tomto ohledu jde o kontrast významů, paradox, který inscenaci příliš neprospívá.

Přestože SAM je inscenací, které k dokonalosti ještě kousek chybí, je to bezesporu dílo zcela zapadající do koncepce Pražského komorního divadla, bez jehož existence by nevzniklo. Kamila Polívková projevuje mimo svého naprosto nesporného scénografického talentu také cit pro režii a SAM je inscenací, která má hlavu a patu a která rozhodně nedělá ostudu repertoáru.

Musím proto znovu opakovat, jak nesmírně je mi líto, že sezóna 2011/2012 je pro Pražské komorní divadlo sezónou poslední. Troufám si tvrdit, že podobnou koncepci a tituly do ní zapadající na českých jevištích dlouho neuvidíme, a je, myslím, jasné, jaká je to škoda. Mezi donekonečna opakovanými hrami Shakespeara, Moliéra a Čechova byli totiž občas nějaký Schwab, Handke nebo Schmitt nejen příjemným zpestřením, ale také tím, co české scény protínalo s těmi světovými. A nejen proto je SAM inscenací, kterou stojí za to vidět.

Brigita Zemen, aktualne.cz

UMĚLEC V KLECI VLASTNÍHO UMĚNÍ
 
Pražské komorní divadlo pomalu dokončuje svoji poslední sezónu v prostorách Divadla Komedie. Jako svoji předposlední premiéru připravilo monodrama německé dramatičky Kathariny Schmitt, nazvané Sam. V nejobecnější rovině je tématem inscenace vztah mezi umělcem a publikem. To je nahlíženo hned z několika úhlů pohledu.

Taiwanský umělec Tehching Sam Hsieh proslul meditativními konceptuálními díly, jejichž materiálem se stával on sám, a které byly realizovány v nezvykle dlouhých časových obdobích. Během umělecké akce „Cage Piece“ se na sklonku sedmdesátých let zavřel do dřevěné klece. V prostoru o velikosti malého pokojíku, vybavené jen tím nejnutnějším zařízením (např. světla, matrace, vařič, lavor), strávil rok života. Vědomě na tuto dobu zpřetrhal většinu vazeb s okolním světem. Každý den k cele beze slov přicházel muž, který Hsiehovi přinášel záměrně jednotvárné jídlo, odnášel odpadky a výkaly a pořizoval umělcovy fotografie, zaznamenávající růst jeho vlasů a potažmo časový rozměr díla. Několikrát do měsíce byla pak jeho performance ukazována návštěvníkům. Bez kontaktu s médii byl Hsieh ponechán svým myšlenkám, navíc si odepřel možnost je písemně zaznamenat. Právě tento radikální umělecký čin posloužil Schmitt jako námět.

Nejčitelnější tematická linie inscenace, pod jejíž režií a výpravou je podepsána Kamila Polívková, sleduje, jak se Sam (Karel Roden) s izolací vyrovnává. Vesmír postavy se smrskl na soubor praktických předmětů, které neustále obchází, popisuje a ritualizovaným způsobem používá. Abstrakci života do několika základních aktivit (spánek, příprava potravy, osobní hygiena) odpovídá i strohá, ale vizuálně působivá scéna. Herec, oblečený po velkou část hry do oranžové kombinézy, se jako jediný výtvarný akcent pohybuje na bílém pozadí podlahy a zadní stěny, se kterým spoluvytváří ucelenou výtvarnou kompozici. Jednoduchost a přehlednost omezeného životního prostoru někdy naplňují Sama klidem, jindy v něm tato monotónnost vyvolává záchvaty vzteku či paniky.

Vytržení umělcovi existence z časoprostoru sdíleného společností, její zpomalení a zjednotvárnění, není lehké na jeviště přenést. Nejvíce se tomu tvůrci přiblížili v situaci, kdy si Sam vaří čaj. Bez hnutí čeká několik minut, než se mu v hrnci ohřeje voda. Konvenční divadlo, obsesivně řetězící nejrůznější herecké akce a třesoucí se před možnou ztrátou herecké energie, ustupuje do pozadí. Vše se zklidňuje a na malý okamžik je možné skutečně zahlédnout reálný předobraz divadelního díla – ve své době neznámého konceptuálního umělce Hsieha, který se pouští do riskantního a sebeobětavého experimentu a v odloučenosti přemítá o vlastní existenci. Pokud by inscenace Sam trvala mnoho hodin či dnů a byla takto introvertní, zřejmě by lépe zprostředkovala atmosféru a smysl díla, jímž se inspiruje, přiblížila by se tím však replice. Takovou cestu autoři z pochopitelných důvodů nevolí a překrývají výchozí koncept řadou nových významů. Nenacházejí se v prostředí newyorských konceptualistů na přelomu 70. a 80. let, ale v současnosti, v Čechách a na divadle. Razantní změna kontextu změnu významové orientace přímo vyžaduje.

Divadlo vzniká v reálném čase a v přímém kontaktu s divákem, jehož přítomnost divadelní dílo dotváří. Inscenátorům, jejichž pozornost je zaměřena k tématu tvorby, se tím nabízí možnost účinným způsobem analyzovat vztah mezi umělcem, uměleckým dílem a publikem. Inscenace Kamily Polívkové a zřejmě i výchozí text Kathariny Schmitt se této příležitosti chápou. Zdá se, že Sam komunikuje s diváky, kterým klade otázky, cílené většinou na smysl jejich života. Na impulsy z publika ovšem reaguje velice stručně a náznaky rozhovorů velice rychle mění ve vlastní monology. Zároveň mnohokrát zdůrazňuje, že s lidmi, kteří nesmí překročit hranice cely, mluvit nesmí. Vyjasňování vztahu k divákům jakoby tedy probíhalo spíše uvnitř postavy, která je ve skutečnosti zcela osamocena a přemítá o tom, jak na ni a její počínání ostatní nazírají. Diváci jsou Samovými slovy spíše dalším „konkrétním předmětem,“ doplňujícím jeho strnulý a do sebe uzavřený svět.

Sam hraje hru, během, které se snaží pozorující, ale lidsky vzdálené osoby diváků pochopit. Nejvíce je to patrné v situaci, kdy se vysvleče z oranžové kombinézy a ve společenském obleku se přemístí do publika. Odtud pak promlouvá k němému obrazu sebe sama. Ani tato travestie na druhou však k navázání kontaktu nevede. To, co vzájemnou komunikaci znemožňuje, jsou totiž pravidla, která si Sam určil. Pro umění a pro umělce jde o mimořádně závažný postřeh. Oněmi pravidly je totiž více méně každé umělecké dílo. To, co bylo vytvořeno, aby komunikovalo s recipientem, znesnadňuje totiž zároveň přímou komunikaci mezi umělcem a společností. Skutečný člověk se skrývá za maskou svých uměleckých děl, která vytvářejí fikci o jeho osobnosti a jeho lidskou podstatu izolují. Nad tvůrcem typu Hsieha, jenž vytvořil ze svého života umělecký koncept, navíc tato maska v podstatě převzala kontrolu. Uvnitř klece ze dřeva a pravidel jako by postupně umírala jeho osobnost, kterou se rozhodl svému dílu obětovat. „Nepřekračujte tu značku. I kdybyste ji překročili, nic by to nezměnilo. Neměl bych co říct.“příznačně opakuje Sam v závěru hry publiku. Ibsenův Peer Gynt sám sebe přirovnává k cibuli. Ta má sice mnoho vrstev, chybí jí ovšem střed. Obdobně si může připadat umělec zabarikádovaný a přidušený svými uměleckými díly.

Hsieh zvolil jako prostředek ke svému uměleckému vyjádření sebe sama. Z pohledu výtvarného umění šlo o radikální čin. V případě divadla jde však o něco zcela přirozeného. Ve stejné situaci je každý herec. Své vlastní duševní i fyzické zdroje přetavuje do rolí, skrze které jej vnímá veřejnost. Síla fiktivního mediálního obrazu je obzvláště patrná v případě hereckých stars, jakou je i Roden. Autoři inscenace zapojují tuto okolnost do hry a obzvláště zpočátku představení na Rodenův společenský statut ironicky poukazují. Nejvíce patrné je to v momentně, kdy herec nabádá diváky, aby si na něj, jako na ikonu současného českého divadla a filmu sáhli: „Jsem živý výstavní exemplář, sáhněte si na mě.“

S utvářením mediálního obrazu umělce je spojena i další tématická linie inscenace. Sam, jak ho vykresluje Schmitt a Pražské komorní divadlo, není totiž tvůrcem tak úplně svobodným. Zdá se, jakoby si uvědomoval svoji pozici na trhu s uměním, jehož poptávce se snaží přizpůsobovat. V této své snaze se uchyluje k některým expresivním výstupům. Bije hlavou o zadní plátěný prospekt, vatu z polštáře, který rozpárá, si klade do úst, aby se mohl efektně dusit, v dlaních rozdrtí skleničku, jejíž střepy posléze „pojídá“. Uvědomuje si zřejmě svoji závislost na publiku, kterému se tímto způsobem podbízí. Pro jeho touhu po senzacích ho však zároveň nenávidí a má z něj strach: „Vaše oči mi připomínají dravce. Vypadáte jako vlci. Vypadáte hladově. Máte hlad?“

V samotném závěru inscenace přichází na jeviště fotograf (Jan Dvořák), který v rychlém sledu pořizuje snímky Rodena/Sama. Bez toho, aby požádal o svolení, aranžuje ho do vizuálně atraktivní, bulvární, kompozice. Rozhaluje mu košili, na obličej přidává trochu krve. Z aktivního člověka se stává pasivní výtvarná instalace ozářená kontrastním bodovým světlem žlutavé barvy, upomínající na divadelně komponované obrazy baroka. Obraz umělce jako zakrváceného zvířete – lovné zvěře, uvězněného navíc v kleci, má tedy nakonec dva autory. Jedním je umělec sám, druhým je publikum, žádající nejen atraktivní umělecká díla, ale také atraktivní mediální fikci umělcovy osobnosti.

Myšlenkově složitá a ambiciózní inscenace se může opřít o mnohovrstevnatý herecký výkon Karla Rodena, odpovídající jejímu mnohovrstevnatému obsahu. Obdiv si zaslouží i výše zmíněná výprava. Problematické je pouze nečitelné vrstvení jednotlivých významů, vyplývající zřejmě ze struktury textové předlohy. Tematické linie jsou kladeny jakoby přes sebe, jednotlivé ideje nevstupují do těsnějšího kontaktu a není snadné mezi nimi hledat souvislosti. Hlubší umělecké důvody pro takovou, obtížně komunikující formu, nenacházím. I přesto Sam poletuje vysoko nad hladinou českého divadelního průměru. Snad ho k zemi nestáhne nepovedený text dramaturga Hermanna Seelera, který si inscenace uvázala na nohu ve svém tištěném programu. Mesiášský komplex a neobratné útoky na umělecké kolegy výjimečným tvůrcům nesluší.
 
 

Vojtěch Poláček, kulturissimo.cz

Inscenace hry Sam v Divadle Komedie

 

V Divadle Komedie má v pátek 27. dubna premiéru inscenace hry Sam mladé německé autorky Kathariny Schmitt, v režii Kamily Polívkové.

V představení vystupuje pouze jediný herec Karel Roden, jenž ztvárňuje postavu excentrického umělce, který se dobrovolně uvězní do klece, aby tam strávil jeden rok v naprosté izolaci. Sám sebe tak promění v jedinečný živý exponát, který mohou obdivovat pouze návštěvníci jeho studia. 

S autorkou dramatu Katharinou Schmitt se diváci Komedie nesetkávají poprvé. V roce 2007 tu inscenovala text Händla Klause Temně lákavý svět a v roce 2011 první část třídílné scénické adaptace dramatu Karla Krause Poslední chvíle lidstva. 

Kamila Polívková s Katharinou Schmitt spolupracovala jako výtvarnice a dlouho toužila inscenovat některou z jejích her. A právě Sam velmi zaujal nejen ji, ale i herce Karla Rodena: rozhlas.cz

Marina Feltlová, Český rozhlas

KAREL RODEN ZÁPASÍCÍ V KLECI JEDNÉ DIVADELNÍ HRY
 
Jakýmsi loučením s pražským Divadlem Komedie je pro herce Karla Rodena, který soustavně spolupracoval s kolektivem intendanta Dušana D. Pařízka, inscenace zvaná Sam. Pařízkův tým za pár týdnů po desetiletém účinkování z Komedie odejde a rozplyne se…

Pražské komorní divadlo směřuje do ticha. Nejen tím a proto, že na konci června opustí prostory Divadla Komedie, ale i charakterem svých posledních inscenací. Je-li titul V samotě bavlníkových polí francouzského dramatika Bernarda-Marii Koltese, režírovaný výtvarníkem Michalem Pěchoučkem (premiéra 9. března 2012), ztišeným filozofujícím a poetickým dialogem dvou postav, u nichž není vyloučeno, že jde o dvojjedinou bytost, pak nový titul, Sam, je monologem postavy jediné, s řadou partií beze slov. A závěrečná inscenace, jejíž premiéra je nachystána na 10. května, Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, se již zcela obejde beze slov.

Německá, v Česku často působící režisérka Katharina Schmitt (1979) se při psaní své hry Sam inspirovala performancí Cage Piece taiwanského konceptuálního umělce Tehchinga Sama Hsiehe (1950), kterou podstoupil od 29. září 1978 do 30. září 1979. Nechal se umístit do dřevěné klece (rozměry: 354 x 274 x 244 cm) vybavené osvětlením,umyvadlem, vědrem, malým lůžkem, několika předměty denní potřeby (viz foto). „Po dobu jednoho roku nesměl mluvit, číst, psát nebo poslouchat rádio či sledovat televizi. Právník Robert Projansky notářsky ověřil celý proces a stvrdil, že umělec celý rok klec neopustil. Jeden přítel mu každý den přinesl jídlo, odnesl odpadky a pořídil jeho fotografii. Jednou až dvakrát měsíčně od 11 do 17 hodin bylo možné jeho performanci zhlédnout,“ stojí v programu. Doporučuji si jej přečíst ještě před zahájením představení, protože orientace v něm pak bude o dost snazší, byť postava Sama, ztělesněná Karlem Rodenem, ve svých promluvách do publika o celém tom experimentu vypráví.

Sama čili Rodena spatříte hned při vstupu do sálu. Čeká tam na vás – scénografie a režie je dílem Kamily Polívkové - v zářivě oranžovém overalu (či pracovní kombinéze) „vystaven“ na jevišti, na němž však není zbudována klec. Na stojanech je zavěšena projekční plocha a Sam čeká před ní – chvíli ve stoje, chvíli na lůžku. Obklopuje jej několik málo věcí; právě tak, jak to uvádí citovaný program. Diváci se trousí, usedají, Sam čeká a čeká. Pak pozvolna spustí…

Bylo by snadné a zjednodušující - zejména pod dojmem ovací při premiéře – napsat, že Karel Roden v roli Sama exceluje. Přesnější a spravedlivější však bude konstatování, že podává dobrý výkon, hodný své pověsti a pozice. Předkládá zde profesionální práci v rámci svých osobnostních předností (například intenzita pohledů, postojů a pohybů) i limitů (srozumitelnost a plynulost jevištní mluvy). Roden ztělesňuje Sama nuancovaně, se zenovým zklidněním a vyprázdněním i s výtrysky naléhavosti až téměř hysterie, vyplývající z jeho klecové izolace. Minimalizovanými a zadržovanými pohyby dokáže vyjádřit hnutí své mysli. V poslední době poskytla nejlepší příležitost číst Rodenovou „abecedu náznaků“ Terapie, seriál natočený v produkci HBO. Tam kamera soustředěně spočívala na Rodenových jemných výrazových výchylkách, jimiž ztvárňuje vnitřní život postavy, v tomto případě terapeuta. Postava Sama se rovněž nachází v jakési koncentrované terapii, v níž je ovšem sám sobě terapeutem i klientem. Nicméně, alespoň pro mě, zůstává Sam ještě příliš Karlem Rodenem, ještě by se měl herec v této postavě více, důsledněji rozpustit, ještě by více měl zapomenout na to všechno, co umí. Jenže to by, zdá se mi, potřeboval poněkud konturovanější a současně metafyzičtější text.

Tím se dostávám k samotnému obsahu Samovy promluvy k divákům, kteří si jej při jeho produkci přišli prohlédnout a poslechnout. Text Kathariny Schmitt je dalším z těch, které v Komedii přímo oslovují publikum, vybízejí jej k účasti nikoliv tak, že by herci zvali diváky na pódium a tam s nimi – jak se to dělává - třeba tancovali, nýbrž adresují hledišti otázky, které se týkají například fenoménu dívání se, vedou publikum k sebezpytu a ke konfrontaci se svými postoji. Takové jsou Spílání publiku 2010, Podzemní blues a nyní Sam; Roden se obrací k divákům a ptá se jich, aniž ovšem z nich loudí či ždíme odpovědi, zda jsou spokojeni se svými životy, zda si je užívají. Kromě vážnosti obsahují jeho promluvy a pohyby subtilní humor, mlčenlivý smích, nikdy však ironii a agresi či apel (jak je tomu v inscenacích Spílání publiku 2010 a Podzemní blues).

Když se pak Roden vysouká z oranžového „pracovního“ oděvu, sejde do publika v tmavém obleku a bílé košili bez kravaty a komentuje dění na jevišti. Tam, na onom plátně, v promítaných filmových dotáčkách, vidíme ve stejném obleku a ve stejné košili tutéž postavu. Hranice mezi „objektem“, který je sledován, a mezi diváky, kteří jej sledují, se rozmývá a problematizuje, a to i proto, že ta postava v tmavém obleku a bílé košili je – jak Roden dává v komentáři na srozuměnou - návštěvníkem, který si přišel prohlédnout Sama. Tato partie, v níž se identity znejišťují a přelévají, končí možná vůbec nejsilnějším okamžikem inscenace, kdy Sam/návštěvník/Roden zpívá či možná lépe hlasově do prostoru cizelérsky pokládá gruzínskou píseň Mtacmindis mtvare (Měsíc nad Mtatsmindou) – tento kontemplativní okamžik dostává až náboženskou dimenzi. Nádhera. To jsou okamžiky, kvůli nimž se vyplatí chodit do divadla!

Když se postava vrátí na jeviště, stává se opět a jednoznačněji Samem, a vede si dál svou. Vedle hlediště se objeví fotograf, asi to má být ten, který jej každý den fotí a nosí mu jídlo. Postupuje směrem k jevišti, fotí Sama, vstoupí na jeviště a začne si Sama aranžovat, chopí se jej do té míry, že si ho efektně narafičí, nacuchá mu vlasy, poodhalí mu hruď, cvak, cvak, cvak. Potom vezme lavor vody a chrstne jej na něj. Cvak, cvak, cvak. Jak efektní! Sam to dohraje takto použit a zneužit.

Režisérka Kamila Polívková – na rozdíl od výtvarné nehnutosti Pěchoučkova ztvárnění V samotě bavlníkových polí – usiluje o zmnožení vyprávěcích prostředků a o rytmizaci i dynamiku jevištní akce. Umožňuje jí to i určitá cykličnost textu Kathariny Schmitt, cykličnost organicky vycházející z neměnného běhu Samových dní v kleci. V čem však text Polívkové oporu neposkytuje, respektive poskytuje ji nedostatečně, to je základní téma hry. „Režisérka Kamila Polívková zkoumá spolu s Karlem Rodenem nesmírnou přitažlivost popularity, která v lidech probouzí voyeuristické sklony a dodává i nejbanálnějším věcem, činům a výrokům známé osobnosti – umělce – zdání jedinečnosti a vyšší hodnoty. Z různých úhlů pohledu nahlíží na normy související s tvůrčí prací, uměním a produktivitou a rozebírá vztah mezi divákem a (uměleckým) objektem jeho zájmu,“ stojí v anotaci inscenace na internetových stránkách Pražského komorního divadla. A dramaturg inscenace Hermann Seeler v programu ke hře praví: „Jsme oběti vlastního voyerismu. Málokdo z nás udělá něco skutečně podstatného, aniž by očekával zviditelnění sebe sama a svého konání. Kdo je ochoten něco obětovat – pro poznání, pro umění, pro sebe, pro druhé, pro výzkum. Životní čas – LEBENSZEIT“, jak to v originále nazývá postava Sama, málokdo.“

Tohle všechno, co zde nyní bylo citováno, je však v samotném textu Kathariny Schmitt, potažmo ve zhruba osmdesátiminutové inscenaci Kamily Polívkové, pouze nahozeno, nikoliv analyzováno. Není pochopitelně možné se jakoukoliv divadelní inscenací ani jen přiblížit k podstatě performance Tehchinga Sama Hsiehe, který tak činil stranou pozornosti (už proto, že tehdy jako přistěhovalec čekal v USA na azyl, byl panem Nikdo) a základní veličinou jeho činu byl oproštěný a nekonečně se vlekoucí čas spojený se smyslovou deprivací. Jediná divadelní možnost chopit se takové performance je tematizovat její smysl, a nejlépe v kontextu současného veřejného a kulturního života. To se však v případě Sama více než na jevišti Divadla Komedie děje mimo ně, totiž slovně, jak v tady citovaných, tak i v dalších textových partiích dodaných tvůrčím kolektivem, zejména v glosách dramaturga Seelera (ten se nadto v programu zbytečně a povrchně otírá o nedávný vězeňský pobyt českého výtvarníka Romana Týce). Samotný dramatický text Katariny Schmitt vykazuje rysy hermetismu a artistnosti, v tom se podobá textu text Bernarda-Marii Koltese, nedosahuje však jeho poetických kvalit.

Nutným výsledkem Sama je, že se jedná o inscenaci, která je zhruba zpola „o tématu“ a zpola „o Rodenovi“, o jeho herectví – příliš jsme vedeni k tomu, abychom sledovali, jak si s tou samotou na prknech takzvaně poradí. Tato rovnováha je ovšem - s ohledem na inscenaci jako celek - fakticky disharmonická, protože v zacílení a vyznění rozpolcená. Už jednou Kamila Polívková v Komedii monodrama režírovala, když coby režisérská debutantka na této scéně adaptovala román Němce Thomase Brussiga Hrdinové jako my s Jiřím Štréblem v hlavní roli; a dopadlo to v tomto ohledu šťastněji.

Nicméně z výše řečeného je snad zřejmé, že titul Sam nynější závěrečné sezoně Pražského komorního divadla v Divadle Komedie ostudu nedělá, že stále hovoříme o něčem, co dává smysl.
 

Josef Chuchma, iDnes.cz – Kavárna on–line