CIZÍ SRDCE POD EPOPEJÍ


 


Studio Hrdinů, nové pražské divadlo působící v prostorech pod Veletržním palácem, pomalu pokračuje v budování stálého repertoáru. Další položkou se stala inscenace England, která byla do Holešovic přenesená ze smíchovské MeetFactory.

Autor hry, současný britský dramatik Tim Crouch, předepisuje uvedení nikoliv v divadle, ale v galerii. Studio Hrdinů toho využil k ďábelskému nápadu: hraje se v obrovském sále s Muchovou Slovanskou epopejí. A ať už si o zhmotnělém výsledku Muchova vlastenecko-slovanského nadšení myslíme cokoli, je sympatické, že Národní galerie dala k něčemu takovému svolení. Kdo olbřímí cyklus obrazů – co do rozměrů i mediální přítomnosti – nikdy neviděl na vlastní oči, může to nyní výhodně napravit ve stylu ,,dva v jednom“.


England pojednává o mladé Angličance, přítelkyni mezinárodně aktivního a úspěšného obchodníka s uměním. Slečna nepůsobí nijak pronikavě inteligentně, nezná žádné cizí jazyky a vlastně skoro ničemu nerozumí (což ostatně sama přiznává). O umění, obchodování s uměním i o sobě však mmluví ráda a se zaujetím, svého přítele upřímně miluje a umí si užívat i luxusního bydlení v módní londýnské čtvrti. Potíž je v tom, že v důsledku nevyléčitelné srdeční poruchy začíná chřadnout – dlouho to vypadá, že zemře, nakonec ji však zachrání transplantace srdce.

Ve druhé polovině se protagonistka – již zcela uzdravená – vydává s drahocenným obrazem v ruce kamsi do třetího světa, aby poděkovala manželce muže, jehož srdce jí zachránilo život (přesnější okolnosti záměrně zůstávají nezřetelné). Setkání se ovšem změní v jedno velké a nesnesitelně trapné nedorozumění, které zpochybní jakékoli jistoty a dovede obě ženy až na pokraj agresivního zoufalství.

 

Umístit do sálu se Slovanskou epopejí divadelní kus, ve kterém hraje zásadní roli ironizované moderní umění, je vlastně ironie na druhou. Tím spíš, že Ivana Uhlířová a Hynek Chmelař (kteří se dělí o repliky hlavní hrdinky) vystupují jako průvodci galerií, kteří provádějí hlouček diváků od jednoho plátna ke druhému a berou prostředí do hry. Navzdory tomu se ale – kupodivu – nezdá, že by se poněkud bizarně působící setkání na náladě představení nějak zvlášť podílelo.

 

Záhy se totiž ukáže, že to hlavní (a možná dokonce jediné), na čem doopravdy záleží, je to, jak hraje Ivana Uhlířová. Ukázkově elegantní mladá dáma, s vysokými podpatky a výrazně nalíčenými rty, sebevědomě popochází prostorem, mluví nápadně hlasitě, s výraznými, a zároveň jaksi nahodile znějícími nebo podivně nepadnoucími intonacemi. Nepřípadně vyráží akcenty, pokládá se do banalit, žongluje s důrazem na jménech slavných umělců – a současně vše shazuje mimovolnými gesty prozrazujícími nejistotu. Navzdory nezadržitelnému zdravotnímu propadu však zůstává nesnesitelně pozitivní, jako snaživá absolventka kurzu správného přístupu k životu. Na první pohled banální postava má v sobě dráždivé tajemství a vyzařuje nepojmenovatelnou existenciální úzkost, nerozlišitelně promísenou s pořádnou dávkou trapnosti.

Po přesunu diváků do suterénního sálu částečně přebírá tajemně dráždivou roli Irena Kristeková coby manželka ,,dárce“ srdce. Kristekové i režisérce Katharině Schmitt slouží ke cti, že ji stylizují spíš jako ztělesnění hrozivé nesrozumitelnosti než konkrétní postavu. Pomocí absurdního kostýmu, přepjatých grimas, nečitelných reakcí a především tím, že ženu umisťují do obřího akvária s tropickou flórou. V ironickém souznění s tématem hry tak totiž připomíná spíše oživlý artefakt ve stylu Damiena Hirsta než lidskou bytost.

Celkově však v představení nastává zvláštní efekt: čím víc je dění rozmlžené a nesrozumitelné, tím je to lákavější podívaná. Především díky tomu, že Uhlířová může s postavou nakládat svobodně a bez jakékoli psychologizace.

 


Vladimír Mikulka, Lidové noviny, 28 .12.2012

Ostravská továrna na sny potřetí

 

Festival využívá jednoho ostravského unikátu: Dolní oblast Vítkovice, jejíž panorama je známo coby ostravské Hradčany, byla před časem vyhlášena Národní kulturní památkou. V prostoru bývalých dolů, konkrétně Dolu Hlubina, se tak odehrává festival, jenž v sobě má něco ze ušpiněného undergroundu, něco ze salonního industriálu a něco z ostravského divadelnictví. Letošní třetí ročník proběhl 8.-11. června. 

Program domovských ostravských scén nabízel Dream Factory celkem rozumně jen v rámci off-programu – zájemci se tak mohli zajít podívat na Mikuláškův Gottland do Národního, Smrt Tarelkina v režii Ivana Krejčího do Komorní scény Aréna a především na vynikající komedii Pestré vrstvy, kterou se souborem Divadla Petra Bezruče nazkoušel Janusz Klimsza právě v prostorech Dolu Hlubina, kde se hrají i mimo festival.

Hlavní část programu tvořilo v rubrice "lehce avantgardních městských divadel" Havlovo Prase v Morávkově režii v podání Husy na provázku, šílený kabaret kombinovaný se zombie hororem – Noc oživlých mrtvol Davida Drábka v provedení Klicperova divadla Hradec Králové a poněkud překvapivě i Naši furianti Divadla v Dlouhé (kteří se ovšem nehráli v dole). Zábavychtivé diváky potěšila lehce bulvární komedie Yasminy Rezy Obraz v podání olomouckých herců a dvakrát se představil olomoucký progresivní soubor Divadlo na cucky; poprvé, když uvedl hru Sarah Kaneové Vyčištěno v režii Anny Petrželkové, kteréžto inscenaci industriální prostor bývalé hornické koupelny dodal na depresivnosti a působivosti; podruhé, když v cirkusovém šapitó sehrál svou žertovnou Grotesku, vzniklou pod vedením nespoutaného komedianta Jiřího Jelínka. 

Sarah Kaneová ještě jednou, konkrétně její hru Psychóza ve 4.48, představilo brněnské HaDivadlo. Skupina československých mimů pod vedením Jána Mikuše, Champs de tension, sestavila z textů Samuela Becketta, Ivana Diviše a dalších, parodií na Shakespeara a čistých klauniád originální a přímo na objednávku festivalu stvořenou show Departure of Clown.

Vynikajícím kouskem pak byl England z pražské Meetfactory. Hra Tima Crouche v režii Kathariny Schmitt nejprve zaumnou formou manipuluje s diváky, aby nakonec vyústila v nefalšovanou černou komedii o darování orgánů. Mystický prostor koupelen dolu Hlubina, soustředěný výkon Hynka Chmelaře, lakonicky vtipná Iris Kristeková a především velkolepá Ivana Uhlířová v hlavní roli spolu s dobře promyšleným textem vytvářely fascinující zážitek. 

England s Mikušovými klauny, bezručáckými Pestrými vrstvami, cuckovou Groteskou a také zahuštěnou Drábkovou Nocí oživlých mrtvol tvořily vrcholy festivalu, který má co nabídnout i do budoucna – zdaleka nejen díky jedinečnému místu, na němž se koná. Diváci si zvykli chodit, vyprodáno bylo dlouho dopředu. Je vidět, že taková akce Ostravě chyběla. Program je dobře vyvážený a celkově lehce ulítlý, což je jen dobře. Jen by mohlo být víc těch čistě industriálních představení.

Vojtěch Varyš, Týden

 

Ein menschliches Herz und eine gefährliche Operation

Tim Crouchs Stück England in der Regie von Katharina Schmitt in der Prager Meetfactory

 

England ist eine experimentelle Theaterinszenierung, die Sie im ersten Teil  durch die die aktuelle Ausstellung der Galerie Meetfactory führt und dann im Theatersaal des Hauses als klassischer Theaterabend endet. Die Räume der Meetfactory sind für den spielerischen Text des Briten Tim Crouch wie gemacht.

England ist ein Auftragswerk, das Crouch für die Fruitmarket Gallery in Edinburgh geschrieben hat. Sein Text war also von Anfang an dafür konzipiert, an Orten gezeigt zu werden, an denen die Zuschauer von bildender Kunst umgeben sind. Den ersten Teil des Stücks bildet der Monolog einer jungen Frau, deren Freund vom Kunsthandel lebt. Er wird von einer Frau und einem Mann gleichzeitig vorgetragen, was den kühlen Charakter des Stücks nur verstärkt. Crouch selbst hat in der ersten Inszenierung die männliche Rolle gespielt.

In der Meetfactory haben Hynek Chmelař und Ivana Uhlířová die Rollen übernommen, beide mit viel Einsatz und Gefühl. Genau so kalt und eloquent wie sie über Kunstwerke sprechen, verläuft ihre Liebesbeziehung. Alles ist geordnet, sauber, klar – aber im Grunde ohne Gefühl. Selbst die Namen gehen verloren, der Freund der Frau ist also einfach der Freund: „mein Freund denkt...“, „mein Freund sagt…“.  Die Beziehung wird den Zuschauern mit Hilfe des ständigen Ausrufs „Schauen Sie!“ vor Augen geführt, wie bei einer kommentierten Führung durch ein Bauwerk, dabei hat man tatsächlich das Gefühl, mit der Frau gemeinsam ein Fotoalbum mit Familienbildern anzuschauen. „Gute Kunst ist Kunst, die sich auch gut verkauft.“ – diese Meinung des Freundes könnte als Motto für die Beziehung des Paares stehen.

Die versnobte Idylle bekommt einen Riss, als die Frau unheilbar krank wird. Lange will sie sich die Situation nicht eingestehen; sie versucht weiterzumachen wie zuvor, auszusehen wie immer. Bis zu dem Moment, in dem sie zum ersten Mal Schwäche zeigt und gleichzeitig ihr menschliches Gesicht. Sie denkt nicht mehr darüber nach, wie sie sich ausdrückt, wie sie wirkt. Ihr stärkster Wunsch ist alles zu beenden, so schnell wie möglich.

Hier gibt es einen Schnitt: die Inszenierung wandert von den Ausstellungsräumen der Galerie in den Theatersaal. Die Frau hat irgendwo in Asien, die Ehefrau des Mannes gefunden, dessen Herz ihr transplantiert wurde. Diese Verwicklung der Geschichte bietet viele mögliche Umsetzungsweisen auf der Bühne an, in Katharina Schmitts Regie sind diese ohne Zweifel gut ausgenutzt. Irena Kristeková spielt die Frau des Organspenders als stumme Rolle, wie ein ätherisches, aber gefährliches Wesen, eine Art stummer Vogel. Hier vermischt sich die persönliche Geschichte der beiden Frauen mit der Frage der Vereinbarkeit des westlichen Lebensstils mit dem anderer Kulturen, vor dem Hintergrund verschiedener Vorstellungen über den Wert eines menschlichen Lebens. Die so genannte dritte Welt ist für uns eine Art Gewächshaus, aus dem wir skrupellos nehmen, was wir wollen. Wir können uns einreden, dass wir mit Geld dafür bezahlen können, aber selbst mit neuen Herzen werden wir so keine besseren Menschen.

 

 

Tomáš Kůs, Time Out Prague