Krev teče, show pokračuje

 

 

Divadlo Komedie je dlouhodobě vnímáno jako nejprogresivnější kulturní centrum v Praze. Tentokrát si však vzalo sousto, na jakém si mohlo snadno vylámat zuby – gigantické drama Poslední chvíle lidstva rakouského spisovatele a novináře Karla Krause. Autor sám satirickou reflexi první světové války napsanou v letech 1915-1919 považoval za nezpůsobilou k inscenování především kvůli extrémnímu rozsahu a množství postav.

V Komedii přesto dílo odemkli smysluplným klíčem. Tři mladí česko-němečtí režiséři Katharina Schmitt, Thomas Zielinski a Alexander Riemenschneider zredukovali počet aktérů na sedm modelových postav plus jednoho hráče na bicí a vybrali jen motivy, které jim umožnily odhalit, co z Krause lze vztáhnout k dnešku. Vědí, že by nebylo většího omylu než vytvářet fresku o „katastrofách a -ismech 20. století“ - jak zní klišé všech, kdo si politické divadlo pletou s  nimráním se v uzavřené historii.

Proměnlivost náhledu tří mladých režisérů určuje specifické uzpůsobení prostoru. Strohá, ale skoro monumentální scéna je stále táž: tvoří ji široké dřevěné pódium, které prochází středem jeviště a stoupá prudce vzhůru k balkonu. Diváci v souladu s odlišným viděním inscenátorů sledují každé z dějství pod jiným úhlem: při prvním sedí po obou stranách pódia, při druhém přímo na něm a herci hrají v první řadě na balkoně. Při třetím je na balkon přesunuto publikum a herci stojí na jevišti, i když po dřevěné šikmě občas šplhají až divákům na dosah.

Úvodní třetina v režii Kathariny Schmitt by zjednodušeně mohla nést motto mediální manipulace. Režimu oddaná Reportérka (Ivany Uhlířové) snaživě formuluje nepravdivé zprávy z bojiště i z politického zákulisí, svědectví z nepřátelských území mění ve fráze. Servilně se vetře do blízkosti Politika (Marek Daniel), který si lopotně nacvičuje vlastenecko-válečnický projev. Na první pohled neurotický reprezentant moci se vzápětí odhalí jako hadrovitá loutka dirigovaná ctižádostivou Herečkou–Ženou politika (Gabriela Míčová). Reportérka proniká do zákopů, kde polonahý vojenský rambo (Stanislav Majer) exhibuje se samopalem v ruce před lačnými zraky Kaplana (Martin Pechlát)…

Katharina Schmitt propojuje prvky přísně choreografovaného pohybového divadla s intelektuálně oproštěným, minimalistickým, a přece expresivním herectvím. Z překvapivé skládačky vážných i ironizujících dialogů provázených  kolektivními prostocviky roste celek válečných hrůz zamlžovaných účelovým žonglováním s fakty.

Prostřední Zielinského oddíl s výmluvným podtitulem The show must go on! přináší zběsilé kabaretní pásmo, v němž pod obraz zpitá společenská smetánka baví samu sebe cynismem, krutostí a trapným sentimentem. Kaplan s dojetím popisuje, jak se dá z nábojnic vyrobit krucifix, Politik s manželkou přispějí reklamou na víceúčelový mobilní oltář. Co na tom, že se estrádní písně a skeče točí kolem zabíjení a válečných hrůz, hlavní je smát se i v rozvalinách civilizace; chechtat se do úplného zpitomění…

Závěrečné dějství režiséra Alexandra Riemenschneidera se nese ve znamení nejrafinovanější hry s divákem, permanentního znejistění a zpochybnění. Mystifikační zatahování opony a očekávaní potlesku, stejně jako stále ironičtější dotaz publiku Jak se cítíte? evokují zlověstné očekávání konce. Konce, který je hmatatelně cítit ve vzduchu, a přece nepřichází. Prozatím.

Ze scény zaznívá mnohohlasý chór, úlomky svědectví o válečných útrapách. Nejděsivější je dopis materiálně i mravně zbídačené ženy vojáka, který Gabriela Míčová přednáší s pseudonářečním akcentem. Herci se přetahují o pozornost diváka, apelativní monolog Skeptika ve výtečném podání Jiřího Černého je v druhém plánu shazován drastickou etudou: dva z herců se popatlají „krví“ - aniž jde o víc než další marnou šaškárnu.

Poslední chvíle lidstva nutně evokují seriál válečných epizod, jak je známe z blízkých i vzdálených koutů světa. Konfliktů vedených ve jménu terorismu a antiterorismu, víry a šíření demokracie. Inscenace se výsostně divadelním gestem dotýká skrytých mechanismů postmoderní přítomnosti, obnažuje politicky objednávanou lež žurnalistiky, mravní vakuum a zbytnělou lhostejnost společnosti.

Chcete-li vidět divadlo, které si na současnost nehraje, ale reflektuje ji, pak neváhejte. Nejprogresivnější pražské scéně hrozí brzký zánik, blíží se její poslední chvíle.

Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva. Překlad: Hanuš Karlach. Úprava: Viktorie Knotková. Režie: Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider. Scéna: Andrej Ďurik. Kostýmy: Zuzana Přidalová. Hudba: Vladimír Franz, Vít Blažek (bicí). Premiéra 22. 4. 2011 v Divadle Komedie. Hodnocení: 100 %

Saša Hrbotický, Aktuálně.cz

POSLEDNÍ CHVÍLE KOMEDIE
 
Poslední chvíle lidstva, tragédii o dvě stě devatenácti scénách s pěti sty postavami, napsal Karl Kraus pro divadlo „někde na Marsu“. U nás si na ně trouflo Divadlo Komedie.

Pražská Komedie je jediným divadlem u nás, které snese dlouhodobé srovnání se současným zahraničním divadlem. Pohybuje se v kontextu, který je pro českou (nejen divadelní) kulturu historicky určující - v kontextu německojazyčném. Je proto v logice věcí, že Krausovy Poslední chvíle lidstva, které Komedie uvádí v české premiéře, připravila trojice (!) režisérů, spojených především s německým divadlem. Katharina Schmitt je Němka, která vystudovala DAMU a občas pracuje v Čechách, Thomas Zielinski je Čech, který působí převážně v Německu, a konečně čistě německý tvůrce Alexander Riemenschneider režíruje v Česku poprvé. Je důležité si uvědomit, že divadlo Komedie, ač je tak často prezentováno a pohříchu i chápáno, není obskurní experimentální soubor pro pár výstředních intelektuálů. Jde o současné divadlo, které se na kvalitní úrovni věnuje mainstreamovému divadlu tak, jak ve světě vypadá. Ovšem vykládejte to někomu v zemi, kde je za příklad hlavního proudu pokládána zastaralá produkce Divadla na Vinohradech.

Poslední chvíle lidstva jsou obsáhlým apokalyptickým dramatem, v němž se sršatý esejista Karl Kraus vypořádal s dobovým válečným nadšením a poukazoval – v době první světové války – na válečné hrůzy, na násilí přítomné v člověku, na zvířeckost celého fenoménu. Byl v tom první – vlna těžké deziluze přišla až v době poválečné, což ve výsledku dorazila tragická druhá světová válka. Narozdíl od roku 1914 dnes už každý ví, že válka je neštěstí a hrůza. Názor typu „Konečně válka, muži ji potřebují jako prase drbání“, ve starší literatuře běžně dohledatelný, by dnes byl zcela nepřijatelný. Z tohoto hlediska se pak Krausův morální apel jeví jako obnošená vesta. Uvedení takového textu, pokud by nebylo podtrženo smysluplnou inscenací, by samo o sobě nemělo jiný důvod než historickou kuriozitu. Jsem rád, že Komedie k dílu v čele se s všemi třemi režiséry přistoupila invenčně a znovu tak dokázala, že dobré divadlo nezávisí na kvalitě textu, jež mu bylo předlohou.

Inscenace je rozdělená na tři části, v nichž je určujícím prvkem dřevěné molo, které se z jeviště šikmo zvedá přes hlediště až na balkón – tam všude se hraje a tam všude postupně také sedí diváci. Proměňují se tak perspektivy i formy. Poslední chvíle jsou „německým divadlem“ v tom smyslu, že se sklonem ke kabaretu hojně využívají hudby (v první části lakonický zvuk vířících bubnů, v druhé rozverná i teskná hudba Vladimíra Franze) i pohybu (tělocvičné prostocviky v první předválečné části) – a především rezignují na konvenční představu o příběhu, psychologii a realistickém herectví. V čemž šel inscenátorům na ruku i Krausův nelineární text. Na scéně defilují politici, vojáci, novináři, umělci. Inscenace nenápadně graduje. První díl je (doslova i přeneseně) rozcvičkou, druhý makabrózním kabaretem, který korunuje opilý militantní kněz a cynický výprodej válečných suvenýrů, třetí pak apokalyptickým líčením násilného běsnění, propojeného s notně černým humorem. Fascinují je, jak všechny tři části k sobě pasují, jak, ačkoli je tvořili různí režiséři a jistě by obstáli samostatně, tvoří celek. Poslední chvíle lidstva nedají vydechnout – mrazí, baví a fascinují.

Jistě nelze pominout herce: bez jejich nasazení a preciznosti by to nefungovalo. Možná nejtěžší úkol má Jiří Černý (Skeptik), který většinu času jen vleže mlčí, aby ve správnou chvíli trefně zasáhl. Dobře mezi ansámbl Komedie zapadl Marek Daniel jako otlemený Politik, vynikající jsou obě ženy - Gabriela Míčová v proměnlivé roli Herečky, ale třeba i jako prostá žena čtoucí dopis milému na frontu (jeden z nejsilnějších momentů inscenace) a Ivana Uhlířová jako zuřivá proválečná reportérka. Dalších výtečné kreace pak vytvořili osvědčení herci Jiří Štrébl, Stanislav Majer a Martin Pechlát.

Divadlo Komedie ohlásilo příští sezonu za svou poslední – schopnost včas odejít není českým divadelním šéfům vůbec vlastní, i proto je třeba před rozhodnutím po deseti letech nepřetržitých uměleckých úspěchů složit zbraně smeknout, třebaže tím Praha přijde o své nejlepší divadlo. Předposlední premiéra předposlední sezony, Poslední chvíle lidstva, to znovu dokázala.
 

Vojtěch Varyš, Týden

POSLEDNÍ CHVÍLE LIDSTVA JSOU MOŽNÁ AŽ PŘÍLIŠ STRAVITELNOU APOKALYPSOU
 
Pražské Divadlo Komedie v rámci své takzvané Rakouské sezony 2010/2011 zařadilo do svého repertoáru „nehratelné“ drama Karla Krause Poslední chvíle lidstva. Jde o počin hned z několika důvodů výjimečný, byť zůstává v rovině pokusu. Pokusu však nadmíru cenného.

Nikdy jsem si nemyslel, že se na českém jevišti dočkám inscenace legendárního dramatu Poslední dnové lidstva od jičínského rodáka, ale celoživotního vídeňského spisovatele, kritika a publicisty Karla Krause (1874-1936). Pod tímto titulem jsem dílo znal z překladu Jana Münzera, který knižně vyšel roku 1933 a v časech mých studií za normalizace se na něj sem tam dalo narazit v antikvariátech.

A přece to někteří vydrží...
Mnohasetstránkový svazek přetékající výstupy různých skutečných i fiktivních figur různě ponořených do dějů a důsledků první světové války, je postaven jako kus prakticky nehratelný. Kraus, který jej sepsal a sestavil v letech 1915-1919 z vesměs autentických, skutečně pronesených výroků, jej také tak mínil: „Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi deset večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi.“ Když jej žádalo o souhlas s uvedení Nové německé divadlo v Praze, Kraus to odmítl s argumentem, že toto dílo nikdy nezamýšlel pro scénické provedení.

Nicméně Die letzten Tage der Menschheit, jak se opus jmenuje v originále, se inscenování, včetně úplného uvedení, dočkaly po druhé světové válce, a to zejména v německy mluvících zemích. Nynější pražská inscenace si za předlohu vzala nikoliv Münzerův překlad z roku 1933, nýbrž nový převod Hanuše Karlacha, který knižně vyšel roku 2006 pod názvem Poslední chvíle lidstva. Úpravkyně Viktorie Knotková naložila s textem radikálně, vyňala a zpracovala z onoho textového „monstra“ tři nevelké bloky, z nich sestavila představení o třech částech, přičemž každá má svého vlastního režiséra, své pojetí, svoji scénografii. Diváci sedí u každé části jinde, putují Divadlem Komedie; s dvěma přestávkami tohle „tři v jednom“ trvá únosné tři hodiny. Jde o suverénně nejdelší večer, který na této scéně tým Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba od počátku svého působení v roce 2002 zatím připravil.

K jeho realizaci Pařízek s Jařabem přizvali relativně mladou režisérskou trojici těsně spjatou s německou dramatikou a divadelní kulturou. První část, uvozenou Krausovým aforismem „Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalistika“, nastudovala Katharina Schmitt (nar. 1979 v Brémách, navštěvovala režii na pražské DAMU), která režíruje jak ve vlasti, tak v Česku. S Komedií již jednou spolupracovala – stejně jako režisér druhé části, nazvané The show must go on!, Thomas Zielinski (1972, Beroun). Ten vyrůstal v Německu a nyní mezi oběma zeměmi pracovně pendluje. Alexander Riemenschneider (1981) se prosazuje na německých scénách; režie třetí části, nazvané Jak se cítíte?, je jeho českým debutem.

Přehlídka typů na molu
V první části diváci sedí po stranách obrovského mola složeného z masivních šedivých prken nesených ocelovou konstrukcí. Molo se pne na délku celého divadla: přetíná jeviště, pokračuje nad přízemím hlediště, nad ním se také láme a jako šikmá rovina prudce stoupá vzhůru - končí zaklesnuta o balkon divadla. Na tomto molu se pohybují vyjma postavy Kaplana (Martin Pechlát), který exceluje až v části druhé, všechny figury, které procházejí krausovskou trilogií v Komedii: Reportérka (Ivana Uhlířová), Skeptik (Jiří Černý), Vlastenec (Jiří Štrébl), Voják (Stanislav Majer), Politik (hostující Marek Daniel) Herečka – žena Politikova (Gabriela Míčová). První část je kombinací disputace a promenády, v níž všechny postavy, vyjma přiopilého Skeptika povalujícího se po podlaze, s různou mírou opravdovosti i cynismu slovy a pohyby deklarují oddanost válce a vlastenectví. Demaskování ideologických žvástů veřejných představitelů a dutého propagandismu pokleslého žurnalismu, což jsou jedny z ústředních témat (ne-li témata vůbec ústřední) nejen Posledních chvil lidstva, nýbrž celé Krausovy tvorby, nabírá formy dynamické deklarace za pochodu, kterou podtrhuje razantní hra na bicí Víta Blažka.

Scéna a kostýmy odkazují na blíže nespecifikovanou minulost, o něco modernější než byla éra první světové války. Inscenačně má tato část nejblíže k převažujícímu stylu Komedie, který během let nabyl charakteru propracovaného, nezformalizovaného minimalismu, kdy na spartánsky oproštěné scéně klade důraz na herecký projev a význam slov, potažmo význam celku. Přece jen však první část jako celek nepůsobí s apokalyptismem „posledních chvil“, které jsou „poslední“ tím, že dvacáté století v nové kvalitě, v dosud nevídané míře, danými technikou a takzvaným pokrokem, zmechanizovalo zabíjení a současně zdokonalilo manipulativní fráze na zpracování mas. Moderní lidstvo ztratilo značnou část lidskosti.

Mimochodem: Proč vlastně se to celé jmenuje Poslední chvíle lidstva nevyzní tak jednoznačně jako v Krausově předloze. V jejím závěru je Země souzena a odsouzena hlasem bytostí z Marsu, které, aby spasily Vesmír, „aby zajištěn měly na věky sféry vesmíru klid svůj pravěký“, spustí na Zemi útok meteority a lidstvo sejde z dějin vesmíru coby rušivý element. Odsudek nad reprezentanty moderního lidstva pronáší v závěrečné části Skeptik, ale nemá to rozměr vesmírného trestu a úplné apokalypsy, nýbrž morální promluvy.

Kabaret smutných a trapných existencí
Druhá část, The show must go on, se odehrává na balkóně divadla, a na šikmé ploše, která se k němu zvedá. Tato část patří hercům, zatímco diváci jsou nyní rozesazeni na rovné části mola. Ansámbl jim předvádí kabaret, v němž míra cynismu postoupila o další krok dál, násilí, nenávist, pokrytectví či smrt se tu oblékají do zábavného hávu, do zpěvu i tance, do pijáckého producírování se, do drtivého monologu Kaplana, který Bohem odůvodní vše, mávajíc krucifixem sflikovaným z válečného materiálu. Tyto výstupy působí hutněji, nechutnost je tu jaksi nechutnější, i když při premiéře, kterou jsem viděl, působil ten kabaret ještě poněkud trhaně, drhl rytmus výstupů.

Háček téhle kabaretní části tkví v tom, že když postavy pijí a žvaní v diváckých sedadlech na balkóně, jsou od návštěvníků umístěných „dole“ dosti daleko; zeje mezi nimi „propast“, přes niž se ne všechno přenese s patřičnou intenzitou. A když postavy vylézají z balkónových řad a provádějí svá individuální čísla na šikmé ploše a dostanou se až na její konec, tedy přistoupí úplně k publiku, na jejich rovinu, tak ze zadních diváckých řad jsou z herců vidět pouze horní poloviny těl a scény vycházejí ořezaně. Nicméně jako celek je The show must go on částí z oné trilogie asi nejpodařenější.

Hrajeme si, zahráváme si
Alexander Riemenschneider, režisér třetí části, nazvané Jak se cítíte?, naopak usadí diváky na balkón, takže publikum svrchu sleduje herce nacházející se nyní opět na rovné i šikmé části mola. Ansámbl předvádí divadlo na divadle: výstupy jsou opakovaně přerušeny zatažením opony, herci se klaní, ale vzápětí se pokračuje dál. Nastává mírný chaos, diváci jsou znejistěni, ale postupně snad úplně všichni pochopí, že každý z herců, respektive každá z postav si zde chce odžít svůj díl pofiderní slávy, ve více či méně samostatném výstupu povědět a ukázat něco z toho, co ona ve válce zažila, jak se chovala, co si myslela. Kupříkladu Reportérka šlape za zpravodajskými novinkami po tělech mrtvých vojáků a je posléze vynesena na piedestal. Tady už nic nepředstírá, tady už se animalitě a destruktivním vášním dává volný průchod.

Trčí tu však překážka: totiž pomyslná stěna mezi „balkónovým“ publikem a „molovou“ předváděčkou, stěna stvrzující, že jde „jen“ o divadlo. Proč? Protože herci ty hrůzy předvádějí či vyprávějí o nich v „netečné“ vzdálenosti od diváků, takže v důsledku a v účinku hledíme nikoliv na děs, nýbrž na hru na děs. Apelativní Skeptik, který se vynoří těsně před diváky a z očí do očí, v delším monologu, vynáší odsudek a rozsudek nad oním lidstvem „dole“, nemůže onen převažující pocit přílišné vzdálenosti zvrátit.

Nás už to nerozčiluje?
Navzdory inscenačním mouchám, které kálejí do Posledních chvil lidstva v Divadle Komedie, běží o představení hodné nejlepších tradic, které tady kolektiv Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba během svého působení založil a na něž se jednou bude s nostalgií i závistí vzpomínat. Důvodem pro takové tvrzení jsou mi výkony herecké osmy v Posledních chvílích lidstva, sám dramaturgický počin, který našel odvahu utkat se s Karlem Krausem, dále práce s prostorem divadelního sálu na rohu ulic Lazarská a Jungmannova a v neposlední řadě smysl a cíl té inscenace, jíž je demaskování manipulace se slovy a s významy. Principy obnažované v Komedii jsou nyní využívány v míře nikoliv menší. Naopak. Možná jsme si – na rozdíl od moralisty a nekompromisního analytika vyjadřování Karla Krause – na fráze a lži ve veřejném provozu zvykli natolik, že už s nimi počítáme jako se samozřejmostí, ba s nezbytností.

Josef Chuchma, idnes.cz

Drama o skutečnosti, která nemá maso, ale krev

 

Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi deset večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi. Neboť je to krev z jejich krve, napsal v úvodu svého apokalyptického dramatického eposu Poslední chvíle lidstva rakouský novinář a spisovatel Karl Kraus (1874–1936).

Tragédie o konci lidstva v pěti dějstvích, psaná v traumatickém zážitku vzniku a důsledků 1. světové války, v níž ve 219 scénách vystoupí více než 500 postav a kterou autor psal v letech 1915–1919, se u nás dosud neinscenovala. Uchopit dílo jako celek je vskutku nad síly „obyčejného“ divadla i diváka.

Ani pražské Divadlo Komedie si netrouflo na komplexní uvedení díla. Naopak. Krausovu kritickou esej a dokument o mechanismech válečného běsnění a úloze médií a propagandy v jeho rozpoutávání, zhustilo do tří krátkých aktovek, jež se každá odehrává na rozdílně uzpůsobené scéně. Inscenace je proto určena jen 76 divákům, na jeviště a balkon, kde v jisté fázi večera sedí, se jich více nevejde.
Každý ze tří hostujících režisérů – Thomas Zielinski, Katharina Schmittová a Alexander Riemenschneider – inscenuje „vlastní“ dramatický úsek. Každý zvolil částečně jiný inscenační klíč, celek se však propojuje v až překvapivě kompaktní tvar. Divákovi ani nemusí přijít na mysl, že sledoval tři rozdílné režijní práce.

Schmittová v první části je maximálně strohá, chladně intelektuální. Postavy defilují před divákem jak napíchnutí motýli v botanické sbírce pokřivených charakterů. Právě zde ale nejvíce vyplouvá na povrch základní téma inscenace a v podstatě i Krausova díla – válka je důsledek manipulace se slovem, jež ovládá a řídí politické i společenské dění.

Druhá část režiséra Zielinského připomíná Mannova Mefista. Z politiků, válečníků i reportérky se stávají kabaretní postavy, které se opíjejí a za každou cenu baví, neboť už není nic, co by mohli respektovat.
V závěrečném dějství si herci a diváci pozice vymění. Režisér Alexander Riemenschneider obratně a rafinovaně manipuluje divákem, znejišťuje ho a postupně vtahuje do hry. Herci mnohokrát jako by už končí, opona se zavírá a… byl to omyl, komedie nekončí. Vrcholnou scénou je monolog Jiřího Černého v roli Skeptika. Stojí těsně před diváky, hledí jim do očí a „hlasem shůry“ odříkává závěrečná slova Krausova textu: „Naše výlohy zaplatíte nám ovšem / neb z dějin zmizíte, až bude po všem, / aby zajištěn měly na věky / sféry vesmíru klid svůj pravěký.“

Inscenace je dalším krokem Divadla Komedie v odkrývání degenerativních projevů současné epochy, jež ztrácí ducha a cit. Je kritickým apelem na každého diváka a analýzou mechanismů, jež nás ovládají a které si možná ani neuvědomujeme. Téměř před sto lety je však jasně viděl a důsledně popsal Karl Kraus. Poslední chvíle lidstva v Komedii budiž dokladem, že divadlo může nacházet silná sdělení a jasné postoje.

Vladimír Hulec, E15

Prokousat se Krausem

Sisyfovský úděl si vzalo na svá bedra pražské Divadlo Komedie uvedením inscenace na motivy olbřímí dramatické fresky Karla Krause Poslední chvíle lidstva.

Dramaturgicky odvážný projekt je nejsilnější v momentech, kde satira na válečnické šílenství a lidské patolízalství rezonuje se současností, nejslabší tam, kde režijní ambice zacházejí na úbytě interpretační nepřesvědčivosti herců.
„Cvaknul jsem výbornou fotku - je na ní mrtvej voják s prostřelenou hlavou. To by se vám mohlo hodit a ještě by za to mohly kápnout nějaký peníze," vtírá se jeden z vojáků do přízně fanatické válečné reportérky Alice Schalekové, která je v dramatizaci Krausovy hry v Komedii pasována do ústřední role celé této scénické fresky. Ivaně Uhlířové se obdivuhodným způsobem podařilo ztělesnit hyenistickou novinářku lačnící po zachycení emocí prýštících z krutosti války a posedlou mediálním šířením ideologických frází. Právě ona je na scéně hlavní hybatelkou a tanečnicí „šíleného kankánu lidské blbosti a krutosti", jak autor své apokalyptické veledrama, vytvořené jen pár kroků od zámku baronky Sidonie Nádherné ve Vrchotových Janovicích (a s její laskavou podporou), stručně charakterizoval.
„Máte na sobě nějaké stopy násilí? Trpěla jste? V médiích i u diváků by vám pomohlo, kdybyste trpěla," dotírá reportérka na herečku, která musela před válkou uprchnout ze země, a odůvodňuje své konání větou, jakou by si mohli bez mrknutí oka vetknout do klopy současní novináři z Blesku nebo Novy: „Lidé si chtějí počíst."
První část představení, rozděleného na třetiny, je gejzírem rozkazů, projevů, útržků novinových zpráv a promluv válkou pomatených mozků, které herci výhružně chrlí na zcepenělé diváky za podpory ohlušující „střelby" ostrých dávek úderů bubeníka sedícího vedle prkenné rampy jeviště. První třetina působí nejpřesvědčivěji a rozpohybuje inscenaci v rytmu, jemuž další dvě ne a ne stačit. Nesourodost je daní za jinak sympatický experiment, v jehož rámci se režie jednotlivých částí ujali tři různí režiséři, Katharina Schmittová, Thomas Zielinski a Alexander Riemenschneider.
Druhá třetina hry navozuje atmosféru vojácky přisprostlého kabaretu, nabitého rasistickými vtípky a cynickým chechotem přiožralé důstojnické smetánky. Vytváří tak očekávání finále, které by dovedlo publikum ke kýžené katarzi. Ta byla i cílem režiséra Riemenschneidera, který nechal po deseti minutách poslední části před zaskočenými diváky zatáhnout oponu a sehrál habaďůru s děkovačkou věštící konec. Dobře míněná snaha nechat následně promlouvat loučící se herce publiku přímo do svědomí ztroskotala na křečovité stylizovanosti aktérů. Zmatení diváci tak plácali setrvačně dál (a nepřestali ani pod palbou frenetického potlesku válku adorujícího davu dunícího z reproduktorů) frázím, z jejichž cynismu mělo snad spíše mrazit.
Zmíněným schválnostem navzdory byl pokus o sehrání nehratelného zajímavým počinem, i kdyby měl být jen inspirací k zamyšlení nad podobností frází fanatických válečníků Krausovy doby s ideologií válek „za demokracii" v Iráku, Afghánistánu nebo Libyi. Ta je totiž do očí bijící.

 

Ondřej Mrázek, Literární noviny