DNA Malé inventury (No. 3)

Kohopak myslí básník sebou samým?

Tichý les vykořeněný ze své hlíny. Jako člověk vykořeněný ze své podstaty. Kmeny levitující nad svou půdou, jejich koruny jsou v nedohlednu. Doopravdy tichý ale les není, hučí jím vítr, zní šelest nižších rostlin, skřípot kmenů hledajících svou zem. Ani člověk není tak docela tichý, i jím leccos hučí a šelestí, i on stále něco hledá. Hra On není jako on (Er nicht als er; premiéra 1998, Hamburk) rakouské novelistky a dramatičky Elfriede Jelinek, v režii Kathariny Schmitt, je skrze osud švýcarského spisovatele Roberta Walsera dramatem o tom, jak říct „já“, jak se sebe-vyslovit. O hledání toho, kdo mluví.

Kulisou setkání člověka s člověkem je tichý les. Jen kmeny visící odkudsi, židle a zem pokrytá hrachem, který, odváží-li se na něj někdo vstoupit, praská jako suché klestí. Místem tohoto setkání je Ivana Uhlířová. Inscenace je nesmírně intimní a komorní a není to jen tím, že Uhlířová je jedinou aktérkou, lépe řečeno jediným člověkem na jevišti. Zdráhám se říct postavou, zdráhám se říct herečkou, protože tu už tolik o hraní ani nejde.

Polyfonie  samotného textu, nadto umocněná intenzivním prožitkem aktérčiným ztvárnění všech „přítomných postav“, je natolik silná, že pojem monodrama relativizuje. Přesto se Uhlířová nemusela (a o to byl zážitek silnější) snažit o nějakou zaumnou variaci svých hlasových dispozic. Naopak správně vystihla pro Jelinekovou tolik typickou neohraničenost postav-lidských bytostí, jež se poměrně zřetelně hlásí k odkazu Kafkových bezejmenných hrdinů. Hlasy takových postav se navzájem prostupují, přeskakují mezi svými mluvčími, nebo jsou produkovány všechny najednou, čímž vzniká jeden kolektivní hlas jedné kolektivní postavy.

Tímto způsobem Jelineková bourá nejen hranice mezi jednotlivcem a skupinou, ale i mezi jednotlivcem a jím stvořeným dalším jednotlivcem. Jinými slovy – pokud je hlavním hrdinou hry On není jako on švýcarský spisovatel Robert Walser, s nímž prostřednictvím svého textu vede Jelineková dialog, znamená to, že Jelinekové Walser nemluví pouze hlasem Jelinekové, ale i Walsra, obou dohromady, popř. někoho úplně jiného.

Velmi sugestivní je v tomto směru hned první obraz představení, v němž Uhlířová–Jelineková, proplétajíc se svěšenými kmeny, Roberta volá a hledá. Nakonec nachází jen sako na ramínku pověšné na židli. Nějakou dobu s ním rozmlouvá, mluví mu do duše; přímo mu strká ruku do duše, hladí sako po jeho vnitřní straně. Tento jasný deflorační akt má jen předznamenat nejistotu autorky, kým vším vlastně chce být, kdo všechno může být nejen na jevišti „já“. V závěru tohoto obrazu si Uhlířová sako na sebe navlékne, leč špatně, zády dopředu. Pokřivené ztotožnění se s někým jiným, resp. s mnou vyprávěnou postavou, tedy v podstatě s kusem mě samotného, to je perspektiva, s kterou je nutno na inscenaci nahlížet.

Vedle toho je nutným hlediskem pro postupné odhalování dalších vrstev hry jiné chápání jazyka, řeči. Když myslím, nemůžu mluvit. Když spím, taky ne. Když jím, taky ne. Tak kdy tedy? Přesto jazyk není devalvován, naopak, je očištěn od zbytečných nánosů a kalů a prezentován ve své esenci. Tvoří tak paralelu se stromy, jež též nedosahují ke svým kořenům a jsou tak zproštěny viny ve svém zrodu. Jsou tu, odstřiženy od svého původu a schopné být čímkoli a kýmkoli.

Ono základní genettovské rozdělení na toho kdo vnímákdo vypráví je zde nanejvýš problematizováno. Autorka sestupuje, resp. vynořuje se vedle svých postav a kompromituje tím Jelinekovou–vypravěčku. V divákovi se pak taková polyfonie proměňuje až v jakousi modlitbu. Modlitbu, která však obnažuje sama sebe, svou podstatu a zvnějšněním vlastního mechanismu se doptává po platnosti jazyka, řeči. Útěchu pak pochopitelně hledá v tichu, které však nikdy nemůže nalézt. Její touha po něm je ovšem tak vypjatá, že se stává téměř leitmotivem celé hry. Uhlířová procházejíc se podivným lesem ticho stále vyvolává jako tajemného džina z lahve. Řeč je ve chvíli, kdy je ticho tiché,  říká v jedné replice. Ke svému améboidnímu mnohohlasí tak dává do ostrého protikladu přání jasné struktury, něčeho uchopitelného. Je to dobře patrné i na formě představení, jež je spojením dvanácti obrazů, z nichž téměř každý končí pokusem o sebevraždu.

Smrt je jen další metaforou ticha, již však umazává každý následující obraz, v němž zas všechny postavy ožijí. Rozdíl mezi spánkem a smrtí je sen. Protože ale sny zapomínáme, velmi často umíráme… a následuje proklamativní pasáž, v níž se Jelineková už bez sentimentu těší na smrt. Tedy na ticho. Tedy na okamžik, kdy konečně bude jasné, kdo je kdo. Kdo jsem já a kdo jsou mé postavy.

Na konci jsem měl snad poprvé za dobu, co navštěvuji divadlo, pocit, že není vhodné tleskat. Ne, že by si potlesk Ivana Uhlířová za svůj strhující výkon nezasloužila, to jistě ano, ale celé představení jsem nevnímal jako dílo, jako hypertrofovaný výsek reálna, rámovaný jednak určitým vstupem herečky na scénu a právě potleskem na konci, jednak prostorem divadla (mimochodem skvěle vybraného prostoru MeetFactory). Vnímal jsem je spíš jako zastavení se v myšlenkách, něco co je pevně zasazeného v běžném životě, co je všude kolem člověka, nebo lépe – přímo v něm. Možná je to spíše báseň. Velmi inspirativní báseň…

 

Dominik Melichar, Divadelní Noviny

Jsem nízký jako květiny…

 

Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jakoby pro vlastní potěšení vonět, a pak svěsím hlavu, napsal v roce 1908 ve svém románu Jakob von Gunten. Ein Tagebuch (česky vyšel poprvé až v roce 2005) švýcarský prozaik Robert Walser, dnes považovaný za předchůdce existenciálně bolestných textů Franze Kafky. Posledních dvacet sedm let svého života (zemřel 1956) strávil v psychiatrické léčebně.

V roce 1998 vydala v časopise Theater heute rakouská dramatička Elfriede Jelinek monolog on není jako on (er nicht als er), ve kterém se ve dvanácti obrazech – jakémsi nekonečném proudu introvertních, Walserovými texty a jeho osudem inspirovaných myšlenek – věnuje úvahám a otázkám o podstatě lidské identity v neproniknutelném, či spíše nepoznatelném světě vnějšího i vnitřního „Já“. Obraz sedmý je přímou citací Walsera: Nenajdete mě ve mně, ale když se snížíte na všechny čtyři, můžete mě s radostí navštívit! Jsem nízký jako květiny, kterým je také jen omezeně dovoleno pohybovat se za pomoci větříku. Německá režisérka Katharina Schmitt s dramaturgem Janem Horákem inscenují Jelinekové text, původně určený více osobám, jako monolog. V betonových zdech pražské MeetFactory jej s obrovskou empatií, až krvácivou křehkostí tenkého, drceného skla s neuroticky napjatou niterností interpretuje Ivana Uhlířová.

V prázdném prostoru visí ze stropu řada klád-stromů. Občas se pohnou, neboť končí asi deset centimetrů nad úrovní podlahy. Na zemi je ještě prázdná židle, několik skleniček, pár pohozených papírů a spadané listí. Uhlířová v starosvětském zašlém kostýmu se zpovídá, jako by stála před Bohem. Anebo spíš jako autista, který říká to, co žije, a žije to, co říká. Každý obraz – výstup je jinak zabarvený, jinak interpretovaný. Civilně, naléhavě, apaticky, sebezpytně, vyzývavě, rezignovaně, bolestně. Jako bychom sledovali drama postupného poznávání (ne)smyslu bytí, komunikace, aktivity. Uhlířová prochází prostorem, stojí vepředu a mluví přímo do diváků, sedí na židli a chvěje se. Obléká si svetr a odchází dozadu, kde jí není téměř vidět. Slyšíme jen hlas. Přichází k jakési „večeři v listí“ – skleničkám na kraji scény – chce se napít. Sklo jí padá z rukou a herečka se ocitá na zemi. Jako zraněná bytost. Jako spadlý podzimní list mezi temnými kmeny stromů. Je to svým způsobem mnohohlasný chorál jediného bolestného hlasu, jediné bytosti. Kontemplativní inscenace neobaleného nervu života. Na konci mizí bytost – zpovědník bez velkého povyku, intenzitou neodpovězených otázek jakoby umlčena, zpět mezi stromy. Temná scéna ještě víc ztemní a divák zůstává sám, opuštěn.

Na náhrobku v Herisau má Walser vytesáno do mramoru: Jdu si svou cestou, ta mě vede v dál, domů; a tam, bez velkého povyku a umlčen, ležím stranou. Walserovský Jelinekové text dostal adekvátní pražské zhmotnění.

 

Vladimír Hulec, Divadelní Noviny

Kritický žebříček DN 20/2011

 

www.divadelni-noviny.cz/zebricek/?cislo=202011

Divadelní noviny

On není jako on - premiéra v MeetFactory

Německá režisérka Katharina Schmittová chystá premiéru v mezinárodním centru současného umění MeetFactory.

K inscenaci si vybrala text rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové:

www.rozhlas.cz

Anna Hašková, Český rozhlas