Pustinou dychtivé duše

 

Dvě řady diváků na horním konci hledištní elevace Studia Hrdinů se chystají být svědkem jevištní adaptace novely Arno Schmidta Černá zrcadla (pro Čechy teprve nedávno objevený skvost německé poválečné literatury), režírované Katharinou Schmitt. Jediný živý aktér inscenace – Ivana Uhlířová – bude mít pro sebe nejen široké mělké jeviště, ale především většinu poměrně rozlehlého poschoďovitého auditoria ponořeného do šera. Diváci jsou vykázáni na samý okraj světa po nukleární katastrofě 3. světové války, jímž bloudí jediný (?) přeživší člověk. Výrazně osvětlen je pouze úzký pruh jeviště zanesený nesourodým haraburdím.

Bytost, která se šine tmou, za sebou vleče s nesmírnou námahou poloprázdný pytel. Hrdina původní Schmid­tovy prózy, asi čtyřicetiletý intelektuál, prožívá naplno každý okamžik, každou nalezenou stopu civilizace, ať už se jedná o fotografie, dopisy, obrazy nebo literaturu. Veškerá vášeň intelektu však nedokáže rozehřát jeho samotu. Bytost, která se vysunula ze tmy do pološera scénického prostoru, není však zralým mužem, ale dítětem v uniformním jinošském oblečení, připomínajícím skauting nebo Hitlerjugend.

Ivana Uhlířová nespolupracuje s režisérkou Schmitt poprvé. Naposledy hrála v její inscenaci podle Jelinekové On není jako on (2011), která má s Černými zrcadly společnou nejen formu monodramatu, ale i téma samoty, ztracenosti a zachycování zbytků identity. V tomto případě je Uhlířová „přestrojena“ za chlapce na pomezí dospělosti, aniž by přitom přestala být dívkou. Kníká jako ptáček uvězněný ve tmě bezesné noci. Pusinkuje s vášnivostí a citovým hladem osamělého dítěte vybledlý obrázek slavné zpěvačky. Brzy se kluk s bohatýrskou kožešinovou čapkou na hlavě pochlapí a jako ve hře na Indiány prozkoumává poschoďovitý terén. Kmitá sem a tam po hrací ploše, jako by lovil bobříka přežití. Mluví ke starým novinám a fotografiím, vášnivě diskutuje s již neexistujícím kulturně-historickým odpůrcem, řeší jako o život matematickou rovnici, pouští ze starého magnetofonu ještě starší písničky, staví si z prken jako z dílů stavebnice vratký příbytek. Při své výzkumné činnosti překračuje pod schodem zpola ukrytou hromádku čehosi, co by mohlo být tělem. Mladý lovec objevuje figurínu brunetky typu Barbie s voskově bledým bezvýrazným obličejem, slavnostně bílou halenkou a podivně pokroucenýma nohama v černých punčochách. Umělému tělu manekýny vdechuje život fyzickou animací a žíznivostí po jakémkoliv náznaku společenství. Něžně vyslovuje jméno Líza, hovoří k figuře s hraně dospěláckou rozšafností a sám si fistulkou odpovídá, jako když dítě mluví za panenku. Ukořistil vysněnou hračku, němější než pes, kamarádku v nouzi, k níž je možno upínat důvěřivou tvář, svěřující se hlas i objímající paži. Kterou je možné znásilnit, když se ozve pohlavní pud, s níž lze ve vzteku praštit, když se nakrátko jasnozřivě vyjeví marnost jednostranného vztahu. Hra na život v lásce musí však jednou skončit. Není už síly pokračovat v iluzi života. Panna a chlapec zůstávají symetricky zrcadlově sedět opřeny o protilehlé ochozy sálu ve stejně vyhořele zhroucené poloze, jako identické bytosti, jež od sebe dělí celý vesmír. Šero se ponořuje do tmy. Konec představení. Konec života na zemi.

Režisérka těžila z dětského typu už zkušeností vyzrálé herečky. Nejde však o podbízivou roztomilost, ale o posun do obecnější roviny: člověk konfrontován s nekonečností zkázy je dítětem. Je na všechno sám a bloudí pustinou bez lidí prvními krůčky přeživšího jako pubertální divoch obtížně procházející stupni zasvěcení. Volba přesně nekopírovat situaci literární předlohy a uštípnout jen něco z dřeně její podstaty je životadárná. Situace člověka – dítěte na konci světa vyznívá v podání výborné herečky autenticky, i za cenu, že se z novely ledacos vytratí. Hlavně individualita partnerky vypravěče. V inscenaci sama o sobě neexistuje, je zrozena ze zoufalé touhy po blízkosti člověka. Jistou „osamoceností“ je zasažen i divák. V rozlehlém sporadicky osvětleném prostranství postrádá možnost detailněji sledovat herectví. Je ochuzen o intenzivní vychutnání hereckého výkonu, ale pocit marného tápání člověka po člověku je ostřejší a přetrvává déle. Pohled do potemnělé pustiny je úzkostný, pokud však zachytíme světélko dychtivé duše, beznaděj trhlinkou puká.

 

Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 15.5.2013

Odraz doby v Černých zrcadlech

Německá dramatička Katharina Schmitt, která se etablovala na českých scénách také jako režisérka, přichází s adaptací novely Černá zrcadla u nás teprve objevovaného německého autora Arno Schmidta. V hlavní a jediné roli se představila Ivana Uhlířová.
 

Adaptace beletristických předloh se na jevištích objevují nezřídka. Obzvlášť v současnosti, kdy se jednotlivé umělecké druhy běžně překrývají a kombinují, je předvedení literatury divadelními prostředky hluboce neextravagantním počinem. Mnohdy ovšem tento přístup seznámí širší obecenstvo s texty, k nimž by se jinak těžko dostalo. Tak je tomu i v případě čerstvé inscenace pražského Studia Hrdinů. Talentovaná mladá režisérka a dramatička Katharina Schmitt (rozhovor v A2 č. 14/2012), která zdaleka není na české divadelní scéně nováčkem, zinscenovala novelu Arno Schmidta Schwarze Spiegel (Černá zrcadla, 1951). Ceněný německý spisovatel, který zemřel před více než třiceti lety, na rozdíl od režisérky v našem prostředí příliš nezdomácněl – sbírka jeho raných próz Leviatan vyšla v českém překladu teprve v roce 2011. Inscenace Černých zrcadel tedy plní do jisté míry i osvětovou funkci.

Rozhodně se ovšem nedá mluvit o čistém převodu novely do scénického tvaru. Text prošel výraznými proměnami, čemuž se vzhledem k jeho komplikovanosti i poměrné košatosti nelze divit. Samotný příběh ovšem zůstal zachován: po ničivé třetí světové válce bloumá zemí jediný přeživší muž, až nakonec potká bezpochyby živou ženu, která ho však po čase opět opustí. Katharina Schmitt se této fabule přísně držela, a přesto ji dramaticky změnila, což jen dokazuje její režijní kvality. Zásadní změny významu dosáhla tím, že inscenaci pojala jako monodrama pro jednu herečku. Na tom, že přeživšího hrála Ivana Uhlířová, ještě není nic moc ku podivu, ostatně neztvárnila muže poprvé. Klíčový je fakt, že byla po celou dobu na jevišti jedinou živou bytostí. Ženu, kterou hlavní hrdina náhodou při svých toulkách potkal, totiž v inscenaci nahradila figurína.


Oproti Schmidtovu originálu se v dramatu muž rázem stal opravdu jediným, kdo atomovou válku přežil. Figurína nepromlouvá, není s ní nakládáno jako s loutkou, tedy s oživlým předmětem. Stále zůstává jen figurínou, s jejíž pomocí si osamělý člověk saturuje zoufalou potřebu komunikace s živými bytostmi. Naděje na nový začátek lidského pokolení, který autor novely čtenářům dal a následně s odchodem ženy zase vzal, se tak v inscenaci vůbec neobjeví. Tady je člověk bezútěšně zabředlý do své samoty, která zřejmě potrvá až do jeho smrti. Naděje žádná.

Že se mužovo nakládání s figurínou nejeví ani trochu nepatřičně, je především zásluhou Uhlířové, která svým specifickým projevem dodala postavě notnou dávku poťouchlosti. Oproti Schmidtovu hrdinovi, který zcela pragmaticky a vyrovnaně přežívá v liduprázdném světě,
je ten její poněkud zoufalou figurkou. Kromě samoty ho provází nekonečná nuda, s níž se pokouší bojovat až dětsky hravým poletováním, zpíváním s rádiem či fotografováním sebe sama – v postapokalyptické době se pochopitelně do objektivu neříká „sýýýr“, nýbrž „Nejlépe, když se oběsíííte“.
 
K poblázněnému pobíhání protagonistky režisérka využila celého velkého prostoru Studia Hrdinů – hraje se na obrovských schodech, na jevišti, kam divákovo oko jen tak tak dohlédne, i na postranním ochozu. Obraz poničeného města by se ale dal vybudovat jen stěží i v tak velkorysém a surovém prostoru. Katharina Schmitt se o to ovšem ani nesnažila. Poslední živáček jako by bivakoval na jediném, nepříliš rozlehlém místě, které pojal za své. Stavba, jíž si krátí čas, neplodí žádný skutečný dům, jak je tomu v předloze, je to jen několik prken opřených jedno o druhé – chatrný přístřešek, který vznikl spíše z nudy.
Zatímco spisovatel nám ponechával aspoň jiskřičku naděje, že se žena možná vrátí a bude novou Evou, režisérka ukazuje budoucnost lidstva v postavě osamělého poloblázna, který se už nesnaží vůbec o nic. A pokud se autorovo smýšlení o soudobé společnosti zdálo jeho vrstevníkům i následovníkům veskrze negativní, pohled mladé režisérky svědčí o tom, že s postupem generací se deziluze nápadně prohlubuje. Jistě, není to nijak objevné zjištění pozoruhodné ale je, že k němu už nepotřebujeme politické hry kriticky reflektující status quo. Bohatě si vystačíme s inscenací přes šedesát let starého textu. I to je jeden z důvodů, proč má smysl adaptovat beletrii – lze si porovnat pohled na svět. Aspoň pokud ji režisér uchopí tak, že se nakonec vidíme jako ve věštcově černém zrcadle.

Klára Fleyberková, A2, 7.5.2013

Divadelní panorama

Pravidelnou úterní rubriku o dění na divadelních činoherních scénách střídavě připravují divadelní publicisté Jana Soprová a Michal Zahálka.

Kromě hodnocení premiér přinášejí také tipy a doporučení, která činoherní představení stojí za to navštívit: www.rozhlas.cz/mozaika/divadlo/_zprava/divadelni-panorama--1193555

 

Jana Soprová, Vltava

 Černá zrcadla ve Studiu Hrdinů. Poslednímu člověku haraší

 


Černá zrcadla jsou v pořadí třetí premiérou pražského Studia Hrdinů, které sídlí ve sklepení Národní galerie. Inscenace se snaží nahlédnout do myšlení možná posledního člověka na zemi a nastavuje zrcadlo přihlížejícím jednotlivcům.

Studio Hrdinů půl roku působí v podzemních prostorech Národní galerie. Černá zrcadla jsou po Církvi a Dni opričníka třetí premiérou. Režijního vedení zrcadel se chopila Katharina Schmitt.

Schmitt režírovala například hru England, kterou nejprve uvádělo MeetFactory a poté měla obnovenou premiéru právě ve Studiu Hrdinů. Autorsky stojí za zmínku Schmittové hra Sam, jejíž režie se chopila Kamila Polívková a hlavní role Karel Roden nejprve v Divadle Komedie a poté v obnovené premiéře také ve Studiu Hrdinů.

Po třetí světové válce lidstvo přestalo existovat, možná jenom jeden muž přežil. Co byste dělali vy? Will Smith ve filmu Já, legenda odpaloval golfové míčky z křídla stíhačky na námořní lodi a zabíjel zombíky. To hrdina Černých zrcadel sice nedělá, ale oba mají něco společného. Blázní z osamění.

Po pěti letech, co neviděl člověka, si snaží připomínat a nahrazovat lidskou přítomnost. Sbírá dopisy a plakát s krásnou zpěvačkou mu připomíná, jaké je to být mužem. Sexuální pudy se probudily, ale nic nenahradí kontakt s člověkem.

Jako zřejmě posledního člověka na zemi se ho zmocňuje smutek. Důležitá je činorodost, třeba postavit si přístřešek s nápisem: Nevstupovat. To vnáší trochu sarkasmu do nudného života plného spánku, stejně jako místo slova sýr věta: Nejlépe, když se oběsííte.

V momentě se jeho život otočí o sto osmdesát stupňů, když zpozoruje ženu. První reakce je asociální, ale další už sexuální. Jde sice jen o figurínu pojmenovanou Líza, ale plně nahrazuje přítomnost dalšího člověka a hlavní hrdina do ní promítá své obavy i naděje: Co když už nikoho nenajdeš? Ve figuríně se tak zrcadlí jeho vlastní já.

Černá zrcadla naplňují jak myšlenkou, tak inscenačně velký a prázdný prostor Studia Hrdinů. Dokonce v jednom momentě stírají hranici mezi publikem a vzdálenou scénou. Režie Kathariny Schmitt buduje po celou dobu napětí. Atmosféra, stejně jako mnoho znaků a odkazů, udržuje atmosféru zvědavosti z následujících kroků hlavního hrdiny.

Hodinu a půl trvající představení sice nemá přestávku, přesto by se dalo rozdělit do dvou částí. První z nich, před příchodem ženy, se přes dynamický začátek loudá. Druhá, po příchodu ženy, naopak plyne rychle a chybí jí závěrečná tečka.

V monodramatu exceluje Ivana Uhlířová, která dokáže svým výkonem udržet hladinu divákovy pozornosti jak v pomalejším rozjezdu, tak srozumitelně představí detaily svižnějšího závěru. Sice mi chvíli trvalo, než jsem přivykla hereckému projevu Uhlířové, ale je to správně ujetá role.

Vadila mi nerealističnost některých rekvizit. Na scéně se postupně objevuje rádio, dřevěné trámy, konfety a dárek zabalený do lesklého papíru. Některé rekvizity v nesouladu nevytváří komplexně věrohodný obraz postapokalyptického světa.

U Černých zrcadel si neodpočinete, protože různé kódy kladou vysoké nároky na divákovo vnímání. Zato nahlédnete do hlubin duše posledního přeživšího a může nastavit zrcadlo s otázkou: Co bych dělal já jako poslední člověk na zemi?

 

 

 

 

 

Anna Kottová, Topzine, 24.04.2013