O životě a smrti jednoho pomníku. Žádný člověk na Nové scéně

Smutným hrdinou opery o životě a smrti jednoho pomníku je sochař Otakar Švec (Jakub Tolaš), který se ke svému dílu staví od počátku skepticky a pracuje na sousoší s čím dál menším zápalem. Ze všech stran je k práci povzbuzován, nejvíce svou ženou (Sylva Čmugrová), oslněnou jeho úspěchem a vidinou finanční odměny; pomník nazývá jejich dítětem. Rok před jeho dokončením ovšem Švecová spáchá sebevraždu, opuštěný a depresemi zmítaný sochař učiní po čase totéž. V Rybakově knize Děti Arbatu Stalin říká „Smrt je řešení všech problémů. Žádný člověk – žádný problém.“ Odtud název opery.

Tím děj ale nekončí, dílo přesahuje svého autora a pomník dál čeká na Letné na svůj osud. Opera je rozdělena do tří částí a skladatel v každé z nich použil trochu odlišné postupy. První díl Stavba hodně využívá projekce historických záběrů, cituje dobové dokumenty, technické údaje, tuny, krychlové metry, novinové články, hlášení tajné policie, kolik času sochař strávil prací v ateliéru a tak dále. Podobný princip autentična jako v Březinově Zítra se bude… Pěvci jsou v této části doprovázeni monumentálním orchestrem, dětským a smíšeným sborem ze zvukového záznamu. Jiné řešení by v tomto omezeném prostoru ani nebylo možné. Romanticky rozbujelý aparát umožňuje zajímavou orchestraci, zvony, bicí, různé kombinace a barvy, hudba je však atonální.

Ve druhé části Výbuch je použita elektroakustická hudba bez zpěvu. Destrukce pomníku je scénicky efektním vrcholem opery, na který všichni čekáme, a vnáší do děje patřičné napětí. Za velkého dýmu a záblesků se na scéně místo pěvců pohybují tiché postavy, rozebírající Stalinovu hlavu. (Pomník měl být odstřelen tak zvanými tichými výbuchy, protože veřejně se o tom nesmělo psát, a socha generalissima měla být pietně sejmuta.)

Ve třetí části nazvané Přízraky se tvůrci nechali inspirovat sci-fi snímky z postapokalyptické doby, kdy se na Letné kolem trosek památníku houfují primitivní divoši, těžce artikulovanou řečí vykřikují první slova, formulují první myšlenky a jsou to ty stejné fráze jako v první budovatelské části, nový člověk, žula, paměť, lid… Ve třetí části je již živá hudba, k pěvcům se připojí menší ansámbl, po hudební stránce zde interpreti předvedou různé techniky dvacátého století, voiceband, sprechgesang, aleatorické uvolnění partitury a další. Přízraky chtějí upozornit na to, že i přes nepřítomnost pomníku dál něco přetrvává, dodnes se místu někdy říká „u Stalina“, dodnes se v mnohých myslích rodí podobné názory…

Scénografie (Patricia Talacko) vytvořila z prostoru divadla jakousi arénu: uprostřed je dirigent a pěvci, hlediště se sedadly slouží jako jeviště (vidíme tu zasedat uměleckou komisi, nahoře je zahalená hlava obří sochy, promítají se projekce). Diváci naopak sedí na židlích na jevišti.

Režie se ujala Katarina Schmitt, která spolu s Lukášem Jiřičkou také napsala libreto. Vedle pěvců do děje zařadila i hereckou roli vypravěče – recitátora (Jiří Štrébl). Na konec jsem si nechala hudební nastudování: dirigoval přímo autor Jiří Kadeřábek a výkony všech hudebníků a hlavně pěvců byly úctyhodné. Nejsou to lehké party a už vůbec ne vícehlasy, na jevišti však panoval soulad a jistota. Vedle již zmíněného Jakuba Tolaše a Sylvy Čmugrové (výborně hrála zanícenou soudružku manželku), kteří zpodobnili manželskou dvojici Švecových, měli ostatní pěvci proměnlivé role jako v oratoriu. Jednou to byli členové komise, komentátoři, jindy lid, soudruzi na schůzi, divoši kolem ohně… Vynikající jako vždy byl kontratenorista Jan Mikušek, sopranistka Eliška Gattringerová, výrazný byl také basista Josef Škarka. Kadeřábkova hudba asi nebude pro každého, je poctivě komponovaná, ale expresivní, ne líbezná. Přesto opera a její syžet na nezvyklé téma až překvapivě funguje, je dramatická a má dobrý tah (tedy pro mě by stačily první dvě části, Planetu opic už bych si odpustila nebo ji aspoň zkrátila) a její zhlédnutí určitě stojí za úvahu.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Svatava Barančicová, Operaplus